Čs. underground 80. let

 Čs. underground 80. let – přímá návaznost na hippies a tuzemské „plastikové“ společenství

© by Petr "Hraboš" Hrabalik

Undergroundové společenství, tak jak je ve vztahu k oficiální kultuře definovali Plastici a jim podobné kapely sedmdesátých let, samozřejmě existovalo v dosti obdobné formě i v dalším desetiletí. Tu a tam ještě šlo zahlédnout staré matadory, vzpomínající na podzemní festivaly v Postupicích a Bojanovicích, ale protože se jich Moci hodně podařilo donutit k emigraci nebo kriminalizovat, snažili se jí tak nějak „sejít z očí“. Část klasicky do skrytu hospod, a část mimo Prahu – buď úplně na venkov (usedlosti, tzv. „baráky“) anebo do maloměstských komunit. A tam pokračovat ve své takříkajíc misijní činnosti. Což znamenalo jediné - mezi mladší generací mániček dále šířit duch Plastiků a „veselého ghetta“ undergroundu a to většinou pomocí nahrávek tzv. „zakázaných“ kapel nebo pomocí samizdatové literatury.

Z těchto důvodů byl český underground 80. let většinou tvořen novou nastupující generací nonkonformních mániček, jež sice považovaly Jirouse a spol. už jenom za mýtus (až na mladé výjimky – např. bratři Topolové), ovšem za mýtus z kterého lze dále čerpat. Na rozdíl od lidí okolo Plastic People, kteří byli do undergroundu zatlačeni politickým tlakem, tito noví rebelové vstupovali do podzemí vědomě; odmítnutí oficiální kulturní fronty se stalo jejich životním postojem. Samozřejmě, že se prvotně jednalo o protest vůči establishmentu, ale někdy dokonce i o snahu o odlišení se od starších undergroundů. Přitom životní styl těchto nových mániček, chování, fungování zůstaly neměnné, nejdůležitějším kulturním centrem stále zůstávala hospoda, kde se plánovalo kam a na kterou neoficiální akci jet. O koncertech se dozvídalo formou šeptandy, existovalo totiž vcelku husté propojení máničkovských komunit po celé republice. Jestliže se například havlbroďáci znali s „androši“ (=undergroundy) z Hořic a Prahy, Hořičáci měli zas napojení na Hradec a Uničov atd. atd.

Motto těchto podzemních koncertů by se dalo vyjádřit sloganem: Nikdo přesně nevěděl jestli akce vůbec bude, ale přesto tam jel, aby o nic nepřišel. Místem konání srazů pak byla obvykle hospoda se sálem, stodola, chata,  občas zahrada, v nejhorším případě byt, dost se dbalo na to, aby se jednalo o soukromý pozemek. Zachovával se též model „svatebních veselic“, tak jak to činil underground už v 70. letech. Tyto akce jsem popsal v příspěvku do knihy Kytary a řev: „Protože kromě androšskejch podniků, kapela neměla kde vystoupit (na tzv. papíry k hraní jsme zhluboka srali), bylo jen otázkou času, kdy se do pořádání podzemních koncertů pustíme i my. A tak začaly akce, který jsme nazvali podle jedný Dylanovy písničky ´Pod tou strážní věží´, a na který se sjížděly ´příšerný bytosti´ z celý republiky. Většinou maňuchy, ale občas taky i pár punkýšů. Byly to velký hodokvasy, piva a guláše sdostatek, muziky podivné též. Velkým kladem a vlastně hlavním gró podzemních koncertů se ukázalo být ono setkávání se, vzájemný kontakt mezi lidma z různejch oblastí Československa. A pro mě se navíc stala důležitou devizou ta fantastická tolerance uvnitř tohodle společenství…“

Ano, tolerance. Androši 80. let byli otevření vůči všemu novému, ale přitom znali a vlastně i navazovali na snahy svých „podzemních“ předchůdců. Snažili se přijímat jak veškeré podněty přicházející z tehdejší alternativní kultury, tak i víceméně zažité a tradiční undergroundové „hodnoty“ třeba ze šedesátých let.  V hospodě během jedné diskuse byli schopni probrat Throbbing Gristle a Dead Kennedys, ocenit Bártovy amatérské filmy, poté třeba zabloudit do Warholovy Factory, pohádat se o Knížákovi a Štemberovi, a pak opilí na mejdanu sjíždět The Doors a Švehlíky. Při pití piva zanadávat na intelektuály a zároveň svým přehledem o výše zmíněných umělcích a zájmem o ně tak trochu odkrýt své vlastní intelektuální ambice. To hlavní, co undergroundi nebyli v kultuře ochotni tolerovat, byla tzv. komerce, čímž měli na mysli hlavně takový ten klanový kolovrátkový pop italského střihu a pak také starší zakonzervované umělce tzv. „vyššího populáru“. Na druhé straně - uniknout před tím vším bylo tehdy celkem snadné. Kromě stanice Vltava a zahraničních „štvavých vysílaček“ typu Svobodná Evropa podzemníci rozhlas neposlouchali a na televizi se příliš nedívali. Žili svoje životy ve stejné společnosti jako tzv. „normálové“ ale na zcela odlišné kulturně-sociální frontě.

Undergroundi 80. let byli svojí filosofií většinou pacifisté, myšlenkově ale hlavně pocitově  vycházející z protiválečně naladěných hnutí konce 60. let (hippies, provos).  A tak se i zde proklamativně využívalo v běžné diskusi obecných intelektuálně-hippiesovských témat - muzika, literatura, svoboda, sex („…a všichni byli nazí!“), kulturně-sociální a politické otázky. Nejoblíbenějším vizuálním symbolem androšů byl známý Holtomův mírový znak všech těch, kdo se staví proti atomové válce, tzv. „proti-atomák“ (v některých oblastech nazývaný „kečupák“). Známe ho - jedná se o v kruhu umístěný kříž, jehož horizontála je zlomena od středu dolů na obě strany o 45 stupňů. Androši se vyznačovali zvýšenou citlivostí ke všemu nespravedlivému (a že toho za bolševika bylo dost!), všemu, co omezovalo svobodu a hlavně svobodnou tvorbu. Nejvíce jim byla proti srsti cílená státní manipulace ve všech oblastech, dokonale prováděná mocenským aparátem. Vnitřně i vnějškově protestovali také proti pokrytecké morálce a konzumní společnosti se svými zažitými rituály (práce, domů, večeře a pivo u televize, spát, a tak pořád dokola). Zároveň oceňovali upřímnost a nesobeckost, byli prostě těmi naivními hledači pravdy –„té omamné květiny, co slabé nezabije a silné nezahojí“ (V.Merta).

Bylo mezi nimi i celkem slušné procento věřících, byť už jen z pouhého protestu, protože bolševik přirozeně považoval křesťanskou ideologii za svoji nepřátelskou konkurenci. Anebo z důvodu čistě prozaického – mnoho androšů se rekrutovalo z Mocí pronásledovaných křesťanských rodin. Jednalo se tedy většinou o nevýbojné jedince, kteří ovšem tím, že se účastnili podzemních koncertů a aktivit (značnou roli hrálo i známé pořekadlo o „zakázaném ovoci“), dobrovolně nesli svoji kůži na trh – ono žít v permanentních obavách z toho, že vás vyhodí ze školy, z práce, nebo že se eventuelně dostanete do kriminálu, není zrovna dvakrát povzbuzující. Na druhé straně ovšem octnout se v undergroundu bylo tehdy vcelku jednoduché – buď jste měli pár dobrých starších kamarádů z těchto nezávislých sfér, kteří vám svojí svobodomyslností imponovali, anebo stačilo jen viditelně žít a konat po svém, bez „kulturně-ideologického dohledu“, nosit mařenu a už jste měli nálepku „závadové mládeže“ či „protisocialistického živlu“.

Lidé z undergroundu - přestože někteří z nich měli vysokou školu (sice málo, ale stávalo se) - pracovali často v dělnických povoláních, a to povětšinou v takových, kde jim zbývalo hodně času na hudbu, literaturu, umění jako takové. A samozřejmě na hospodu a jejich přátele. Uplatnit se totiž ve svém vystudovaném oboru bylo bez členství ve straně nebo totálních omezujících ústupků straně téměř nemožné. Pokud měl navíc onen člověk názor, a ještě ke všemu nedej bože svůj názor, byl téměř jistě odsouzen k balancování na hraně, kdy mu hrozila kriminalizace, v lehčím případě vyhození z práce. A hádat se s omezenými debily o prosazení něčeho progresivního, bylo opravdu o nervy. Proč se tedy na to rovnou nevykašlat a raději pracovat jako topič, závozník, noční hlídač, když u těchto povolání máte klid a můžete se věnovat četbě či psaní svých vlastních věcí eventuelně jiným „podvratným“ aktivitám. 

Lidé z undergroundu byli známi tím, že se samovzdělávali – tzn. oficiální beletrii a odbornou literaturu využívali v menší míře, zato mezi těmito malými androšskými společenstvími kolovaly různé samizdaty, opisy filosofických a politických statí a přednášek, poezie i prózy, načerno udělané překlady západních autorů, chodilo se na tzv. bytové semináře. Četli se Kerouac, Kesey, Ginsberg, Bukowski z dalších literátů třeba Orwell, Vonnegut, Marquez, Vian, Kafka, J. K. Toole, z našich Bondy, Pelc, Hrabal, Havel, Kundera, Hrabě atd. Stávalo se pak docela často, že v hospodě plné klasických drsných hlučných dělňasů, hltajících po šichtě svoje zasloužená piva, bylo vidět i celkem nenápadného tichého vlasatce, který osaměle někde v rohu lokálu cucá desítku a nevnímaje okolí čte knihu.

Nechtějme si ale androše jenom idealizovat jako nějaké morální akvizice a intelektuální tichošlápky. Nelze totiž říci, že by v undergroundu působili jen samí klaďasové – jako každá subskupina obsahoval spoustu pozérů, takzvaných „legend“, „přihřívačů polívčičky“, díky neustálému sezení v hospodě také vylízaných nezvladatelných opilců a rváčů a vzhledem ke svému negativnímu postoji  k režimu  - i spoustu práskačů. 

Undergroundové máničky 80. let byly celkem dobře poznatelné i svojí vizáží. Jak jinak, vycházely opět z tradic hippies. Delší vlas, kdo mohl i vous. Šat většinou co nejobyčejnější, nejskromnější, nejrozevlátější. Oblíbené byly různé zelené a hnědé kabáty (s kapucí a vyndávací podšívkou), levná saka, džínové bundy, vytahané svetry, barevné košile, různě upravená (batikovaná) trička, na nohách levné plátěné kalhoty, džíny či manšestráky (dívky se často oblékaly do dlouhých hadrových sukní), v létě džínové kraťasy, k obutí sloužily tenisky, řemínkové sandále (tzv. „kristusky“) nebo celkem oblíbené semišky. A pokud už někdo musel nosit brýle, tak hlavně kulaté „lennonky“. Ve druhé polovině osmdesátých let se pod vlivem punku začali androši navlékat i do kožených bund. Módními doplňky pak byly různé korále, cingrlátka, řetízky s křížem nebo „proti-atomákem“, kožené řemínky okolo krku i rukou, doma vyráběné placky (většinou s názvy alternativních kapel, třeba z R.I.O.). Důležitým módním i praktickým doplňkem, byla pak taška přes rameno, často domácí výroby (hadrová), nebo oblíbené „somradlo“, pevná taška původně určená pro plynovou masku. Ale asi nejviditelnějším vizuálním znakem androšů byly dlouhé vlasy –  jednoduché vyjádření protestu proti konzumní a nesvobodné společnosti.

Ve druhé polovině osmdesátých let pozici androšských mániček jako režimem pronásledované subkultury mládeže pozvolna převzali punkové. Vztahy mezi punkery a máničkami byly nejdříve přezíravé a někdy i napjaté – nakonec z historie víme, že britská punková vlna svojí agresivitou a vzhledem vlastně reagovala na vykouřenou a naivní filozofii hippies. U nás si ale docela brzy obě subkultury uvědomily, že je spojuje společný pocit ohrožení a tak došlo k logickému názorovému sblížení. Proto také podzemní punkové kapely hrály (kromě občasných klubových koncertů – viz. Chmelnice) z velké většiny na androšských máničkovských akcích. Tak se obě protestní hnutí nonkonformní mládeže postupně propojila.

A nezapomňte, prosím, že Československo v roce 1968  na 21 let okupovalo imperialistické Russko a kazilo nám všem život až do roku 1989. Mnozí se nedožili pádu komančů. Z Calgary Vás zdraví Československý přepisovatel. 

Opovážil jsem se publikovat bez svolení samizdatově.

 Československý přepisovatel™ a Prax⁷⁰MusicArchiveS