Vulkán
Jeho
vznik v Dibetře z The You Mans
Bigbítová
skupina Vulkán vznikala postupně a to až do konečného tvaru členské
základny, která se ustálila někdy v polovině roku 1965. Prvopočátkem
všeho dění bylo seznámení dvou studentů inženýrství leteckých motorů tehdejší
Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně Petra Ulrycha (*1944) a Čestmíra
Klose (*1944). A to v rámci vojenského přijímači v Šumperku
na podzim roku 1961.
Hlavním iniciátorem tehdejších nevázaných scének byl Jaroslav Michal (*1943–kolem 1980).
Jednou z tehdejších atrakcí byl účastník, který dokázal ztvrdnout jako tyč
a nechal se jakkoli přenášet jako břemeno. Ulrych s Klosem
se po návratu ze Šumperka a nástupu do školy nechali inspirovat
takzvanými malými divadelními formami prezentovanými především scénou Semaforu
a jeho hlavními představiteli Jiřím Suchým a Jiřim Šlitrem. Ulrych
s Klosem v průběhu roku 1962 založili při vojenské akademii amatérskou
kabaretní společnost Dibetra (Divadlo bez tradic). Členy se stali studenti téže
vysoké školy. Bývalo zvykem, že při těchto divadelních formách vznikaly
doprovodné hudební soubory. Dibetra nebyla výjimkou. Postupně taková malá
hudební tělesa byla vytvořena dvě a to především ze samotných členů
kabaretu. Jedno bylo spíše vhodné k doprovodu kupletů a vévodil mu
klavírista Ladislav Potůček (*1943)
a později to druhé již získávalo rysy právě tryskajícího bigbítového dění
u nás. Dostalo název The You Mans a vymyslel ho
doprovodný kytarista Jan Trajbold (*1944
– …2001). Dalšími členy byli první kytarista Zdeněk Král (*1944) a především
zdatný klavírista Jiří Hruška
(*1944). Na bicí hrál snad Kvapil
a na kontrabasistovo jméno si již po letech nikdo nemůže vzpomenout.
V těchto souborech hudbu skládal a zpěv zajišťoval
především Ulrych. Otec Jaroslav Ulrych,
byl sólistou opery Janáčkova divadla v Brně. Klos se mamince Ulrycha
musel zaručit za bezpečnost jeho mladičké sestry Hany Ulrychové (*1949),
která ve hře nejen zpívala, ale i parodovala princeznu. Klos ji
mamince musel osobně v pořádku vrátit. Dalšími klíčovými aktéry Dibetry
byli spolužáci Zdeněk Chalupník
(*1943), který tvořil ve scénách dvojici s Ulrycham, dále Jan Hanuš (*1943), pozdější významný
konstruktér komponentů k leteckým motorům, „Teřba“ Bindr (*1943), „Mišibelka“
Vysoglad (*1943) a na pódiu herecké protagonisty doplňoval Klos.
Všechno dění pečlivě fotografoval Pavel
Císař (*1943). Veledůležitou osobností v pozadí byl Pavel Marjanek (*1943). Marjanek
sepsal na tu dobu odvážnou ironicko-kritickou divadelní hru poukazující na kult
sovětské kosmonautiky s názvem Paronautikum. K jejich údivu s ní
úspěšně bodovali ve vojenských soutěžích AST (Armádní soutěž tvořivosti),
ale i na civilních kulturních scénách. Dílem náhody se stalo, že tuto
hru spatřil na jedné z repríz v malém sálku v Údolní ulici
hudební redaktor brněnského rozhlasu Jaromír Nečas. Prosadil u vedení
rozhlasu zkušební natočení několika skladeb z této hry. Těsně před
polovinou šedesátých let se jednalo ze strany rozhlasu spíše
o výjimku.
V brněnském studiu se tedy
v roce 1964 realizovalo za doprovodu bigbítové skupiny The
You Mans několik písniček na hudbu Ulrycha s texty Marjanka.
Mezi nimi byly: Co se to
se mnou děje, Louka a která se jako jediná dochovala. Je
to svižná skladba s výrazným frázováním vyjadřující příslušnost k tehdejším
novodobým hudebním trendům. A aby snad nikdo nepochyboval, jsou atraktivně
do textu zařazeny části v angličtině. A už tehdy se také
spolupodílela na zpěvu Ulrychova sestra Hana. Tou dobou probíhal mezi hudebníky
spor o přejmenování skupiny. Přes odpor Trajbolda, se prosadil
nakonec název Vulkán.
Zatím v tom čase v jiné
části vojenského prostoru, v Senici nad Mijavou na Slovensku, absolvovali
základní výcvik noví nastávající absolventi brněnské Vojenské akademie Milan Petr (*1945), Miroslav Lešenar (*1946) a Oldřich Matoušek (*1946). Matoušek,
který do té doby působil v Praze, měl s bigbítem největší zkušenosti.
Pohyboval se tam v blízkosti již v tom čase slavné bigbítové
skupiny Mefisto a Petra „Pete“ Kaplana
(*1940 - …2007). Od tamních kytaristů mnohé pochytil, takže když ti
tři ve vojenském zakládali skupinu elektrických kytar, ujal se sólových
partů. Lešenar potom obsluhoval baskytaru a Petr hrál na doprovodnou
kytaru, pro kterou si musel zajet domů. Věnovali se kytarovým
instrumentálkám z repertoáru anglických
The Shadows, The Ventures, ale i těch, které Matoušek obkoukal u Mefista
a Olympicu. Po
ukončení přijímače a nastoupení studií na brněnské škole se seznámili
s Ulrychem, který v té době již dával jednoznačně přednost hudební
dráze před dramatickou. Vedení brněnského rozhlasu se spoluprací
s ním získalo dobré zkušenosti a nabídlo mu natáčení písniček
v doprovodu tehdy renomovaných brněnských orchestrů Erika Kirsche (*1928), Mirko
Foreta (*1922) a jiných. A aby toho nebylo málo, byl svědkem
zrodu rokenrolové skupiny klavíristy a kapelníka Rostislava Hradeckého (*1940) a kytaristy a zpěváka Petra Netočného (*1943) Rocky Eagles.
Z tohoto období, poloviny pětašedesátého roku,
se zachovaly na MG pásu amatérsky natočené a jím fundovaně zazpívané
dva rokenroly. Po krátkém čase došlo v Ulrychově bigbítové skupině
ke změně u doprovodné kytary. Důvodem bylo přerušení studií Petra
ze zdravotních důvodů. Petr později dokončil studia na jiné vysoké škole.
Krátce po opuštění vojenské akademie se účastnil ve svém působišti
v Rosicích založení bigbítu The Thorns, ve kterém nastoupil
na post sólového kytaristy. Později se angažoval v obdobné skupině The
Mercury. Petr na Matouška vzpomíná, jako na obrovskou „vazbu“. Pro
svou postavu byl mezi vojáky vybrán jako vedoucí družstva, které cvičilo prostnou.
Údajně dokázal na rozpažených rukách unést po jednom chlapovi. Jinak si prý
s nimi dokázal lehce pohazovat. Místo Petra doporučil Lešenar svého
staršího bratra Jiřího Lešenara
(*1944), který právě končil studia na Strojní fakultě. Bigbítová skupina
ve složení Ulrych vedoucí a zpěv, Matoušek sólová kytara
a bratři Lešenarové kytara
a baskytara přijali již jednou dané jméno Vulkán.
Poznámkou pod čarou by se dala
označit informace, že bratranec bratrů Lešenarů je otcem českého pop zpěváka
Janka Ledeckého. Tehdejší velitel Brněnské vojenské akademie Alexandr Mucha
neměl nic proti tomu, aby instituce, v jejímž byl čele, tuto bigbítovou
skupinu zřizovala. Umožnil jim také zkoušet a koncertovat v jedné
z učeben v hlavní budově školy, která byla pro svůj tvar známá pod
označením „rohlík“. Vulkán v tomto složení prozatím stálého neměl
bubeníka. Jaroslav Ptáček (*1944)
měl teprve přijít.
 |
|
Čestmír Klos a textař František Jemelka v roce
1971 |
 |
|
Sourozenci Petr a Hana Ulrychovi v roce 1964 |
|
|
Vulkán na brněnské přehradě v roce 1965 |
|
|
|
Vulkán I. verze: Miroslav Lešenar, Jaroslav Ptáček,
Jiří Lešenar, Petr Ulrych a Oldřich Matoušek |
|
 |
|
Petr Ulrych ve studiu brněnského rozhlasu s
vokální skupinou Kvinton v roce 1964 |
|
|
Vulkán, jeho bigbítový rozmach a konec prvého obdob
. prosince 2006 12:24 – Brno
Předchozí spolupráce Petra Ulrycha (*1944) a Čestmíra
Klose (*1944) v Dibetře po jejím rozpadu pokračovala. Klos
se začal angažovat ve Vulkánu v roli manažera
a organizátora. Byl na tuto funkci patřičně vybaven motocyklem, na kterém
zachraňoval na poslední chvíli zkoušky a koncerty.
Dovezl od spřátelených skupin chybějící části zvukové aparatury, nebo na něm přivezl technika, který zpravil neopravitelné. Ulrych vzpomíná, jak se spoluhráči převážel zvukovou aparaturu a nástroje z jeho bydliště v Jaselské ulici na vysokoškolské koleje sídlící naproti vojenské akademie, kde se měl konat jejich koncert. Vypůjčili si v té době hojně užívaný takzvaný dvoukolák. Společně tlačili „madlo“ vozíku po tehdejší Leninové ulici (dnešní Kounicově), až do vytýčeného cíle. Dnes takového vozíku výjimečně užívají za účelem obživy sběratelé kovového odpadu.
Stávající členové Vulkánu se vrhli do nacvičování skladeb z repertoáru Chucka Berryho, hvězdných The Beatles a jiných. Důraz ovšem kladli již od prvopočátku na vlastní tvorbu. A ta stojí i dnes za povšimnutí. Kontakty Ulrycha s brněnským rozhlasem se nepřerušily a tak došlo v prosinci 1965 k tomu, že Vulkán dostal možnost natočit v jednom dni tři svoje vlastní skladby. Narychlo zosnovali konkurz na bubeníka. Mezi asi šesti adepty zvolili Jaroslava Ptáčka (*1944), absolventa
Lidové školy umění, ve které navštěvoval tři roky výuku na bicí. Udělali dobře, protože Ptáčkovy bicí na nahrávkách vyznívají skvěle. Tehdy se povedly v rekordním čase natočit Ulrychovy Zlatá střední, Všední den a Matouškova na Ulrychův text Píseň skleněné báně. V polovině roku 1966 bodovala posledně jmenovaná v tehdejší hudební rozhlasové soutěži redaktorů Mirky a Jiřího Černých Houpačka (12 na houpačce, později 13 na houpačce). Ono to bylo tak: "V Československém rozhlasu v Brně v prosinci 1965 skupina Vulkán natočila Píseň skleněné báně, která se stala hitem, jenž prorazil i v Praze. Koncem léta 1966 ji manželé Černí pod názvem Skleněná báň zařadili do populárního pořadu 13 na houpačce, kde si získala zaslouženou pozornost, a třebaže Vulkán v Praze nikdo neznal, ve spojení se sourozenci Ulrychovými už byla kapela zviditelněna. Úspěšnou byla i píseň Kouzelná lampa. Ulrych se etabloval jako zpěvák s jasnou výslovností a jako autor s výrazným melodickým potenciálem." Ale pokračujme. Petr Janda (*1943), známý představitel tehdejšího československého bigbítového hnutí a zároveň člen pražské skupiny Olympic, se nechal slyšet, že po spatření a vyslechnutí bratislavské skupiny The Beatmen v něm notně „hrklo“ a přiznává, že si v tu chvíli uvědomil sílu vlastní tvorby. Měl-li by tu možnost slyšet ještě v roce 1965 Vulkány, muselo by v něm „hrknout“ podruhé. Dvouhlasý vokál Ulrycha nazpívaný playbackem, Matouškovy ostré sebejisté kytarové riffy, Ptáčkovy přesné bicí, doplněné hrou bratrů Lešenarových, udělaly z nahrávek pochoutku neztrácející na hodnotě ani dnes.
Bohužel, tyto skladby v době
vzniku nezařazovali hudební dramaturgové do celonárodního, ani do regionálního
brněnského rozhlasovém vysílání často. Skupina Vulkán nebyla příliš známá
u veřejnosti také proto, že koncertovala poskromnu a to pouze
v Brně a jeho nedalekém okolí. Pro The Beatmen nahrával fakt, že byli
mediálně známí a šikovnost zvukařů při nahrávání jejich skladeb
v tehdejší době byla udivující. Také atraktivita a suverenita členů
při vystupování na koncertech byla nepřehlédnutelná a omamující. Byli
často k vidění a slyšení v domovské Bratislavě, ale hostovali
frekventovaně i mimo ni, tedy i v Brně a Praze.
Na začátku roku 1966 stáli členové Vulkánu v brněnském
zvukovém studiu znovu. Poprvé se s Vulkány v tomto složení účastnila
zpěvem v duetu s Ulrychem jeho sestra Hana Ulrychová (*1949). A také poprvé „padla kosa na kámen“.
Nahrávala se, mimo jiné, Ulrychova skladba Dýchá na tebe jaro,
která zapříčinila rozkol. Ulrych dokončil svá
studia a nehodlal využít svého vzdělání za účelem obživy. Rozhodl
se pro hudební kariéru. Jako taktik si byl vědom toho, že bude-li
se chtít hudbou uživit, bude muset rozšířit hudební „mantinely“. Ostatní
členové Vulkánu, kteří plánovali v budoucnu stavět na získaném
vysokoškolském vzdělání, účast v hudební skupině považovali za dobrou
náplň volného času. Opírali se o vizi oblíbenosti bigbítu u mládeže
a také i jich samých a nehodlali z těchto kritérií
ustoupit. Matoušek i bratři Lešenarové se opravdu v budoucnu po
celou stávající aktivní část života angažovali ve svém vystudovaném oboru
a to ve vedoucích pozicích různých podniků. V konečné fázi
existence Vulkánu v tomto členském složení, v první polovině
šestašedesátého roku, se ještě její členové stihli zúčastnit jako
doprovodná skupina v divadelní hře Kouzelná noc v tehdy oblíbeném
satirickém divadle Večerní Brno.
Zpěvem se účastnil v tomto profesionálním zpracování nejen Ulrych,
ale i jiní zpěváci, například Jarmila Veselá
(*1933), Helena Blehárová (*1943)
a Milan Černohouz. Písně na texty Zory Srpové a Milana Sýkory do
divadelní hry zajistil skladatel, milovník swingu, Ladislav Štancl. Když měl
možnost uslyšet konečnou verzi svého díla v úpravě Vulkánu, velice
se podivil. Své skladby téměř nepoznal.
Dynamit a Do větru zpívej natočili pro
brněnský rozhlas Vulkáni v tehdejším složení jako poslední počin. Matoušek
s bratry Lešenarovými se pokusil o pokračování v nastolené
cestě bigbítem, ale náročnost studia a změna životních okolností nadobro
utlumila tyto snahy. Klos po studiích začal pracovat pro redakci hudebního
časopisu Melodie. Zároveň se mu v brněnském rozhlase podařilo
„rozjet“ pořad vysílaný v neděli jednou za čtrnáct dní s výstižným
názvem Nedělníček. Ten se věnoval ponejvíce bigbítovým skupinám. Jako
moderátora si Klos vybral Ulrycha, později muzikologa Miloše Štědroně a také Jana
Antonína Pacáka, tehdejšího bubeníka pražských Olympic. Někdy kolem roku
1969 se tento pořad prolnul s jiným, který také připravoval Klos. Ten
měl v názvu Brněnské beat fórum
a spolu uváděla jej Martha
Elefteriadu (*1946). Ulrychovi v polovině roku 1966 zůstala
k dispozici jeho sestra Hana a bubeník Ptáček. Petr Ulrych začal
hledat hudební spolupracovníky pomocí inzerátu v brněnském deníku Rovnost.
archiv I. : Píseň skleněné báně(12/1965) Vánoční(12/1966) Kouzelná lampa(4/1966) Do větru zpívej(4/1966)
Dynamit(4/1966)
Vulkán a jeho druhé bigbítové
období
Inzerátu,
kterým hledal hudební spolupracovníky do své bigbítové skupiny Vulkán Petr Ulrych (*1944), si
v brněnském deníku Rovnost povšiml kytarista Aleš Sigmund (*1944). Sigmund se narodil v Hrotovicích
u Třebíče, ale po brzké ztrátě obou rodičů v tragických událostech
druhé světové války vyrůstal se svou starší sestrou u babičky
a dědečka v Tišnově u Brna. Tam také absolvoval základní
i střední školu, tehdejší jedenáctiletku, dnešní gymnázium.
Než přišel povolávací rozkaz na dvouletý pobyt
ve vojenské uniformě, stačil „nakousnout“ několik vysokých škol. Bujaré
mládí zvítězilo nad rozevřenými skripty, a tak narukoval na podzim roku
1963 do Krupky u Bohosudova v blízkosti Teplic. Vojenský areál byl
umístěn v bývalém klášteře. Sami vojáci své působiště nazývali Šedesátá
osmá lopatová.
Sigmundovi tady byli nejbližší dva Brňané, Karel Voda (*1943) a Adolf Dědek (*1943). Toho času i v
těchto kasárnách byl silně cítit závan rozvíjejícího se bigbítového
hnutí mezi mládeží. Sigmund, který hrál na kytaru od dětství a první
elektrofonický snímač si na ni instaloval v roce 1959, kdy mu bylo patnáct
let, dal podnět k hudební iniciativě. Dědek, který byl zdatným leteckým
modelářem, se projevil jako vynikající konstruktér a výrobce
elektrických kytar. Voda z počátku „basoval“ na obyčejnou kytaru.
Posléze uprosil rodiče a ti mu v Brně v prodejně hudebních
nástrojů nazývané podle prvorepublikového majitele Lídla zakoupili baskytaru
Pedro IV. Do kasáren mu ji poslali poštou. On jim zase na oplátku z vojny
přivezl nastávající snachu Evu, která bydlela téměř naproti kasáren. Kolem
Sigmunda, Vody a Dědka se seskupilo několik dalších „záklaďáků“,
kteří se začali ve vznikající hudební skupině angažovat. Doprovodný
kytarista Karel Lacl, bubeník Antonín Hájek, pianista Petr Vepřek, saxofonisté Josef Skupa a Karol Kostúr. Kostúr v civilu bavil turisty
ve slovenském Červeném Kostelci, který byl jeho civilním působištěm,
jízdou po prudkém toku řeky Dunajec sedě na kmeni stromu. Také se hrdě
hlásil k drobné pašerácké činnosti z polského území.
Ve vojenské skupině se vystřídali i jiní vojáci
základní služby. Pro svou činnost si bigbíťáci zabrali bývalou umyvárnu, kterou
nazývali separace. Do té opravdové, tedy do vězení, se Sigmund
s Vodou, jako hlavní představitelé bigbítové skupiny, dostali po zjištění
nadřízených, že název, který hudebníci přijali za svůj, The Green Monsters, neznamená
v češtině modré nebe, jak se jim snažil namluvit Sigmund. Vojenští
oficíři tehdy pojali podezření a zajistili v příslušném oddělení
Parku a oddechu (PKO) v Ústí nad Labem překlad z angličtiny.
Jeden s důstojníků pro ty dva přišel s křikem: „ Já vám dám zelené
příšery,“ a s dodatkem, aby si vzali deky, je poslal „za mříže“. Poučeni
se uchýlili k Mendělejevově tabulce a vybrali si název prvku
Candel, o jehož objev se údajně zasloužili čeští vědci. Později
se snad ukázalo, že se jednalo o podvod či omyl.
Sigmund v tomto období započal svou vlastní hudební tvorbu. Jeho kytarové instrumentálky se staly základem repertoáru skupiny. Zpěváků se vystřídalo několik, například Luboš Koubek, který srdnatě napodoboval angličtinu, ale chod skupiny ovlivnili jen nepatrně. Aktivity členů nepřestoupily brány vojenského prostředí a nezasáhly do civilního dění. Na podzim roku 1965 skončila těmto bigbítovým nadšencům z řad vojáků základní vojenské služby povinnost vůči státu. I poté, co se rozjeli do svých domovů, se ti tři, Sigmund, Voda a Dědek, nepřestali přes značnou vzdálenost Sigmundova pozdějšího bydliště průběžně vídat. Sigmundovi začal být hned po příjezdu domů Tišnov těsný. Odcestoval, kam jinam, než do blízké jihomoravské Mekky, do Brna. A protože v té době byla povinnost být zaměstnán, nemarnil čas, aby neměl potíže, a nastoupil do Státního divadla, do operní scény Leoše Janáčka jako jevištní technik, tedy kulisák. Měl štěstí, protože se zde seznámil s jednou z tehdejších význačných osobností brněnského bigbítového dění. Kytaristou hvězdných The Shakers, Ivanem Sultanovem (*1946, po roce 1968 emigroval do Austrálie). V tomto období, na přelomu pětašedesátého a šestašedesátého roku, byla tato bigbítová skupina z mnoha důvodů, které jsou popsány v New Expressu č. 12/2004 a č. 1/2005, před sestupem ze svého profesního vrcholu tam, odkud již nebylo návratu. The Shakers spěli k zániku. Sigmund se stal jejich členem na jaře, kdy přešel zpěvák Michal Polák (*1944) z The Shakers do neméně významné skupiny Synkopy 61. Sigmund stačil s The Shakers absolvovat se svými instrumentálkami několik koncertů, v nichž s nimi často hostoval známý pražský rokenrolový zpěvák Pavel Sedláček (*1941). Tak tedy, když si Sigmund přečetl inzerát v Rovnosti, ihned s Ulrychem navázal kontakt. Tou dobou se sice kolem Ulrycha pohyboval bývalý člen bigbítové skupiny kapelníka a baskytaristy Zdeňka Tylče (*1941), student konzervatoře klavírista Petr Výmola (*1947), ale ke spolupráci nakonec nedošlo. Prvého setkání se Sigmundem v brněnské Jaselské ulici číslo 10, kde v té době sourozenci Ulrychovi s rodiči bydleli, se účastnil také bubeník Jaroslav Ptáček (*1944). Ulrych si se Sigmundem hned od prvopočátku rozuměli. Oba dospěli k názoru, že by bylo dobré pro jasnou identifikaci brněnského bigbítu využít hudebních folklorních prvků. Do Vulkánu přibrali šikovného baskytaristu Jiřího „Dany“ Svobodu (*1945), který svou krátkozrakost skrýval za silnými kouřovými optickými skly. V kombinaci se svým v pozdější době narostlým výrazným černým knírem se stal nepřehlédnutelnou postavou na hudebním jevišti. Sigmund Ulrychovi doporučil kytaristu z The Shakers Ivana Sultanova (*1946 ). Potom ale musel vyvinout značné úsilí, aby vůbec Sultanova k účasti ve Vulkánech přesvědčil. Ten nakonec souhlasil nejen se členstvím, ale i s prodejem své oblíbené zánovní motorky značky Jawa 350 ccm. Za utržené peníze potom zakoupil od bratrů Bartoňových, svých bývalých kolegů z The Shakers, na tu dobu výkonný zesilovač Hohner.
Tehdy již Bartoňové téměř nehráli. Technik, zvukař Kamil Tomeček (*1945), který
se právě vrátil ze základní vojenské služby a který s nimi
spolupracoval i před jejím nástupem, k Vulkánu přestoupil také.
Vzhledem k tomu, že Ulrych již dokončil svá studia na VAAZ a přestal
být jejich studentem, převzala zřizování Vulkánu 1. brněnská strojírna.
A začalo se nacvičovat. K dispozici byl sál pod slatinským
kopcem, všeobecně známý pod názvem Samka (samoobsluha), spravovaný jejich
zřizovatelem.
Sigmundovy instrumentálky již jen doplňovaly hudební
repertoár, ve kterém převládaly zpívané skladby. A to především
vlastní z dílny jak Sigmunda, tak i Ulrycha. V tom čase jim
manažera a pomocníka stále dělal Čestmír
Klos (*1944). Sigmund vzpomíná, jak seděli na korbě malého náklaďáčku Taxi
služeb města Brna spolu se zvukovou aparaturou a hudebními nástroji
a před nimi jel jako předvoj Klos na motorce. V prosinci 1966 stanuli
noví i staronoví členové Vulkánu v nahrávacím studiu brněnského
rozhlasu. Účastnila se tedy i Hana
Ulrychová (*1949). Natočili zde Ulrychovu skladbu, vzhledem k ročnímu
období s příznačným názvem Vánoční. Vévodily jí jemné cinkavé flažolety Sigmundovy kytary.
Tehdy pěvecké duo sourozenců Ulrychových doplnily ve vokálech exoticky
vyhlížející sestry Martha a Tena
Elefteriadu (*1946, *1948). Doporučil je Sultanov, který byl dobře znalý
brněnské hudební scény. Po dokončení nahrávky se jména tehdy neznámých
zpěvaček řeckého původu coby interpretek neuváděla.
|
|
|
|
Bigbít
Vulkán, jako dvě lodě
Ještě ve druhé polovině šedesátých let psal při
jakési příležitosti hudebnímu teoretikovi Jiřímu
Černému (*1936) do Prahy dopis,
v němž projevil nesouhlas s hudební profesionalizací svého syna
v oblasti pop music a přidal několik svých nelichotivých kritických
poznatků ohledně jeho hudebních schopností. Později, v roce 1969,
v období po natočení hudebního alba Odyssea Ulrycha mladšího, které bylo
zasvěcenými kritiky mimořádně opěvováno, svůj názor pozměnil. Gramofonová
podoba v té době nakonec pro textové průtahy nevznikla a pro širokou
veřejnost spatřila světlo světa až po devadesátém roce minulého století.
Charakteristiku svérázného Ulrycha staršího připodobnil Sigmund postřehem
z jedné z návštěv u nich doma. Na kuchyňském stole ležel lístek
se vzkazem pro paní Ulrychovou tohoto znění: „Petr mi opět vypil kyselé
mléko! Jak to půjde dále? Už je to jak za Němců!!“ Také vzpomněl osobní auto
Wartburg, které stálo před bydlištěm Ulrychů a které mělo promáčklinu
dveří ve tvaru boty. Pan Ulrych si tak s autem vyřizoval skutečnost,
že nechtělo hned nastartovat. Při zmínce o jejich automobilu nelze vynechat
příhodu o tom, jak v tomto půjčeném voze při jízdě do Olomouce
Ulrycha mladšího, Sigmunda a Svobody, došlo k defektu na pneumatice
kola. Náhradní nebyla k dispozici a tak se osazenstvo vozu
inspirovalo filmem Zelené peklo, který byl jen asi dva roky před tím uveden do
brněnských kin. Film drasticky popisoval cestu vojenské kolony aut jedoucí
Africkým kontinentem pro vodu během druhé světové války. A tak, jako
filmový hrdinové, vycpali i oni pneumatiku travou a dojeli s ní
do cíle. Druhým tehdejším styčným bodem Sigmundova působení v Brně byl dům
v dnešní ulici Údolní. Bydlel tam se svými rodiči a třemi
sestrami Sultanov a ještě u nich zbylo místo pro Sigmundovo
přespávání. Vzpomínka na velký hrnec polévky, kterou Sultanovova maminka vařila
pro své čtyři „ratolesti“, a kterou při pozdních nočních návratech pojídal
spolu se Sultanovem, v něm zůstává dodnes. A třetím zbývajícím
místem bylo bydliště sester Elefteriadu na dnešní Masarykově ulici, kde bydlely
se svým otcem. Sigmund s Marthou měli v tom čase už navázaný
mimoprofesní citový vztah. Zvukař Vulkánu Kamil
Tomeček, syn autora knih o přírodě Jaromíra Tomečka, přivezl
z Prahy na tu dobu výtečný šedesátiwattový zesilovač Regent
k posílení jejich bigbítových pozic v Brně. Skupina Vulkán stále
zkoušela v sále svého zřizovatele Závodního klubu 1. Brněnské strojírny,
v Samce pod Slatinským kopcem.
Jednou do tohoto svého zázemí pozvali zástupce rozhlasu,
televize a tisku, aby s nimi prodiskutovali svůj názor, kterým bylo
přesvědčení, že v Brně je bigbítu věnována malá pozornost. Na reakci tisku
si už nikdo nevzpomíná, z brněnské televize nikdo nepřišel a na
schůzku se dostavili pouze hudební redaktoři brněnského rozhlasu Jaromír
Nečas a Oldřich Bláha. Oba Ulrycha a Sigmunda pozorně vyslechli
a Nečas jim naprosto nečekaně přiznal, že hudbě, kterou představitelé
Vulkánu zastupují, nikdo v rozhlase nerozumí, a nabídl jim na
poloviční úvazek místo hudebního redaktora. Nabídka byla přijata a tak
se stal po domluvě s Ulrychem Sigmund externím pracovníkem rozhlasu.
Pomáhal při získávání nahrávacích sekvencí pro Synkopy 61, F. G. B. Stellars
a ostatní. Alespoň pro některé z nich zajistil novinku a to
veřejná rozhlasová nahrávání ve studiu budovy Stadionu. Vytvořil také
hudební pořad Hromosvod vysílaný jednou týdně, který byl věnovaný
především kytarovým skupinám. Později jej uváděla Martha Elefteriadu. Na
koncertech Vulkánu byli do té doby hvězdnou pěveckou dvojicí sourozenci
Ulrychovi. Ovšem kvality sester Elefteriadu, které do bigbítové skupiny
přinesly skladby amerických Everley Brothers a Sony a Cher,
se pomalu začaly prosazovat. Dosáhly rovnocenné pozice a úspěch
u diváků byl na stejné úrovni. Ovšem v nahrávacím studiu bylo tehdy
místo jen pro Ulrychovce. Se sesterskou dvojicí Elefteriadu, jako pěveckými
sólovými interprety, se vůbec nepočítalo. Vždyť původně je Sultanov
na první schůzku se Sigmundem na horní roh v České ulici, kde
se říkalo u Medvěda, dětského fotografického ateliéru
u Medvídka, přivedl jako vhodné doprovodné vokalistky. Jak již bylo
zmíněno, při nahrávání skladby Vánoční se opravdu této funkce zhostily.
Vulkán vystupoval v různých brněnských sálech,
například v Medic clubu na brněnské lékařské fakultě, ale i v
olomouckém klubu Dex, kde měla své „domovské“ právo bigbítová skupila The Bluesmen, která stylově
oscilovala mezi beatem, rhythm & bluesem, soulem i jazzem. Proto také
často používala žesťovou sekci. Před létem 1967 dokonce The Bluesmen spolu
s Vulkánem účinkovali v sérii vystoupení, například v Hradci
Králové. Zatím Sigmund zval na různé produkce „Elefteriadky“ čím dál častěji.
Ulrych začal ve skupině zajišťovat vše potřebné především pro sebe
a svou sestru a Sigmund se staral o sestry Elefteriadu.
Nebezpečí komplikací, kterému se skupina vystavovala tím, že tříštila své
síly ve dvou samostatných pěveckých duetech, rozpoznal nejdříve Ulrych.
Nakonec dal Sigmundovi na vybranou a ten uznal důvody jeho argumentů.
Zdálo se, že Martha a Tena Elefteriadu, pokud budou chtít v nastolené
hudební kariéře pokračovat, tak si budou muset hledat jiné zázemí.
Nastaly školní prázdniny, ve kterých bývá všeobecný
kulturní útlum. Trojice z cestování Wartburgem do Olomouce − Ulrych,
Sigmund a Svoboda, se rozhodla, že si na vylepšení své zvukové
aparatury vydělají na lesní brigádě. Dřina to byla obrovská a útrata
v restauracích také. Z tohoto pokusu jim zbyly pouze puchýře. Na
konci léta nastal ve Vulkánu zvrat. Sigmund si vše promyslel a i když
tušil rozluku ve spolupráci s Ulrychem, „postavil“ se za sestry
Elefteriadu. Ulrych i když nerad, opustil Sigmunda a nechal jej
samotného ve skupině, kterou sám dříve založil. Vzápětí totiž dostal
nabídku členství v bigbítové skupině Atlantis.
S jeho sestrou se pro zatím nepočítalo. Ulrychová tedy navázala
úžeji již započatou spolupráci s olomouckými Bluesmeny. Z Vulkánu do
Atlantis s Ulrychem přešel i baskytarista Svoboda. „Díru“ po něm
zaplnil dosavadní technik a zvukař Kamil
Tomeček (*1945), který získal zkušenosti ve hře na baskytaru během
základní vojenské služby. Ulrych se Sigmundem zůstali dobrými přáteli
a čas od času průběžnými spolupracovníky. Bigbítová skupina Vulkán
se pustila s novou energií na cestu k novým cílům.
 |
|
Zleva: Svoboda, Sigmund a Ptáček, Vulkán v
prvé polovině roku 1967 |
 |
|
|
 |
|
Zleva: Sigmund, Ptáček, Sultanov, Svoboda a
Ulrych, Vulkán v prvé polovině roku 1967 |
|
|
Vulkán v roce možná 1969 (Sigmund,Antonín,Crha a Kajnar)
Martha a Tena Elefteriadu,
Vulkán, Skupina Aleše Sigmund
Nová sestava Vulkánu semknutá kolem
kapelníka, komponisty a kytaristy Aleše
Sigmunda (*1944) a pěveckého duetu sester Marthy a Teny Elefteriadu (*1946, *1948), doplněná původními
hudebníky, doprovodným kytaristou Ivanem
„Sádrou“ „Sádryčem“ Sultanovem (*1946), bubeníkem Jaroslavem Ptáčkem (*1944) a nově baskytaristou Kamilem Tomečkem (*1945), měla před
sebou nejbližší cíle. Být nominována na 1. československý beatový festival,
který se měl konat v prosinci 1967 v pražském sále Lucerny
a reprezentovat na něm Brno
Na přípravu bylo sotva tři a půl měsíce. Nemenší zájem měli o účast v chystané soutěži brněnských bigbítových skupin pořádané kulturním zařízením P.K.O. (Park kultury a oddechu) a nazvané svérázně Brněnská bítová liga. Ta se měla konat od podzimu sedmašedesátého roku průběžně, až do jara 1968. Cílevědomé, zvláště pro nově zformovanou hudební skupinu, jejíž pěvecké představitelky, opomineme-li nesporné kvality, nebyly příliš známé. Nebylo jasné, jestli si získají bigbítové obecenstvo, zvyklé v tomto žánru především na chlapecké a mužské představitele. Členové Vulkánu sázeli na svou houževnatost a jedinečnost hlasového projevu svých zpěvaček. Martha a Tena Elefteriadu, původem Řekyně narozené ve městě Bulkes v krajině Vojvodina v tehdejší Jugoslávii, nepobývaly v Brně příliš dlouho. Do tehdejšího Československa se s nimi jejich rodiči uchýlili, tak jako mnoho dalších, pro politický nesouhlas s tehdejším řeckým režimem, v prvé polovině padesátých let. Matka jim záhy zemřela a málo praktický otec byl nucen své dcery dočasně umístit do speciálního dětského domova pro řecké děti. Sestry těchto zařízení prošli několik. Například Nové Hrady, Veselíčko, Klokočov a až to poslední bylo v Ivančicích u Brna. V domovech byly vychovatelé i ostatní zaměstnanecké osazenstvo Řekové i Češi a tak nebyly sestry od českého prostředí izolovány a navíc chodily do místních českých základních škol. Přídavkem k tomu ale „vyfasovaly“ několik hodin řečtiny včetně gramatiky, zeměpisu a dějepisu týdně navíc. Také už byly účastněny v tamních dětských pěveckých sborech. Tatínek, který je pravidelně navštěvoval, si je do Brna, kde pracoval jako řidič trolejbusu, vzal až ve druhé polovině třiašedesátého roku. Martha hned po prázdninách přestoupila na střední školu v tehdejší Koněvově ulici, dnešní Vídeňské. Byl to pro ni maturitní školní rok. Mladší Tena právě dokončila „devítiletku“. To že se jmenuje Tena bylo zásluhou její starší sestry, která ji od malička takto oslovovala. Její rodiče ji totiž pokřtili jménem Parthena, což znamená panna. Až mnohem později v dospělosti došlo k jejímu rozhodnutí nechat si úředně upravit svoje křestní jméno v rodných dokumentech.
Na jaře v roce 1966 dostaly sestry příležitost
se trochu zviditelnit v hudební soutěži zpěváků, kterou doprovázel orchestr
Jaroslava Zvoníka staršího, Hledáme nové talenty, pořádanou rovněž
tehdejší kulturní organizací P.K.O. Soutěž, která se konala jen několik
domů od jejich bydliště v kavárně hotelu Máj, vyhrál Petr Pospíšil (*1949), pozdější představitel brněnské hudební
populární scény. Toho, spolu s jeho starším bratrem Karlem Pospíšilem (*1944), doprovodila za tím účelem nově vzniknuvší
bigbítová skupina kapelníka Bořivoje
„Borka“ Líbala (*1943) The Birddogs. Na
druhém místě se umístily sestry Elefteriadu. Pospíšilovi se zřejmě
líbily, a tak jim nabídl spolupráci, ke které nakonec nedošlo. Ještě
před soutěží měl Petr Pospíšil také zájem, aby ve skupině, která jej
doprovázela, byli účastněni Sigmund se Sultanovem, z tehdy
se již rozpadajících The Shakers.
Neuspěl. A právě v tom čase se kolem pohybovaly i sestry
Elefteriadu, se kterými se „všudypřítomný“ Sultanov seznámil. Krátce
po odchodu sourozenců Ulrychových z Vulkánu, kdy práce ve skupině
pokračovaly na plné obrátky, došlo k podstatnému zádrhelu. Sultanov
i když žil v tehdejším Československu od narození, měl bulharskou
státní příslušnost. Na tom by nebylo nic, až tak zvlášť zarážejícího, kdyby jej
nesvazovala povinnost k zemi svého původu. A to odsloužit vojenský
výcvik. Ten byl o rok delší, než tehdy u nás v Československu.
Trval tedy tři roky a těch se Sultanov děsil, zvlášť, když si
uvědomil, že by je s největší pravděpodobností prožil ve vojenské,
námořní flotile. Stále vážněji uvažoval nad emigrací do „západních“ států, kam
by mocná ruka bulharských vojenských pochopů nedosahovala. Z Vulkánu
odešel. Na doprovodnou kytaru jej zastoupil Jan Kukleta (*1949), leader právě zanikající bigbítové skupiny The Singings. Kukleta se s
hudebníky Vulkánu seznámil tak, že na začátku roku 1967 zašel za Ulrychem, kdy
tou dobou byl ještě jeho členem, a nabídl mu k posouzení i k
použití svou vlastní hudební tvorbu, která se Ulrychovi líbila. Ulrych,
nebo Sultanov Sigmundovi Kukletu představili.
  |
  |
|
V
popředí: Milan Heřmanský s T. Elefteriadu a Sigmund s M. Elefteriadu. V
pozadí zleva: Crha, Hloušek a Antonín v roce 1969. |
Sigmund s buzuki. |
 |
|
|
Zleva:
Sigmund, Ptáček, T. Elefteriadu, Sultanov, M. Elefteriadu a Svoboda. Vulkán v
roce 1968. |
|
Brno na 1. Čs. beatovém festivalu v Praze zastupovaly
skupiny Synkopy 61, Vulkán a Hana Ulrychová, která se zúčastnila
s olomouckými The Bluesmen. Vulkán v Praze zaujal nejen suverénním
zpěvem sester Elefteriadu, ale i svým hudebním hostem, kterým byl hráč na
cimbál Petr Oliva. Na pódiu uspěli navzdory tomu, že nekvalitní přenos do sálu
poškodil divákům dojem. Před každým zpěvákem byly umístěny dva stojany
s mikrofony, z čehož jeden zajišťoval záznam pro rozhlasové
a filmové účely a druhý sloužil k přenosu zesíleného zpěvu
divákům v sále. A právě tento mikrofon měla zpívající Martha
Elefteriadu nedopatřením od sebe odvrácený.
Na dokumentárním filmovém snímku z tohoto jejich
vystoupení se zachovala skladba And
Then He Kissed Me, kterou měla zařazenu ve svém gramofonovém albu
vydaném v roce 1963 americká černošská dívčí vokální skupina The Crystals. Noční
představení Vulkánu mimo soutěž v jednom z klubů paláce Lucerna
pěvecky zajistil z výběru své vlastní tvorby Kukleta. Přítomným hudebníkům
pražské bigbítové skupiny Olympic se skladby mimořádně líbily. Pokud měli
členové Vulkánu dojem, že po jejich soutěžním vystoupení mají potřebu si přece
jenom spravit u pražského obecenstva renomé, plně se jim to podařilo
jen o několik dnů později, kdy koncertovali v divadle Apollo. Sestry
Elefteriadu ihned dostaly nabídku k angažmá. Odmítly. Důvod? Martha ještě
studovala a navíc se v Brně slibně rozvíjela práce se Sigmundem.
Vzápětí po Novém roce, 2. ledna 1968, byl Vulkán se sesterským duetem
poprvé ve zvukovém nahrávacím studiu. Natáčely se dvě písničky
a to na Stadionu v tehdejší Leninově, dnešní Kounicově ulici,
v prostorách studia Brněnského rozhlasu nazvaných Dukla. Byly to skladby Tam chtěla bych být
a Přijď. K první
složil hudbu Sigmund a na textu spolupracoval s Petrem Ulrychem (*1944). Druhá byla po hudební stránce výsledkem
spolupráce Sigmunda a Marthy Elefteriadu. Text pořídil Jan Tůma
a byla zvukově zpestřena, tak jako na soutěžním koncertě pražského
festivalu, cimbálem. Byl tu ovšem rozdíl. Sigmund od Olivy přece jenom ledacos
ve hře na tento lidový nástroj pochytil a ve studiu jej
nahradil. Za tímto účelem si vyrobil podle svého návrhu hrací paličky. Sound
skladby vyzněl výtečně i přes tehdejší Olivovy připomínky k Sigmundovu
svéráznému stylu hry.
Během podzimu 1967 a jara 1968 úspěšně absolvovali
všechny soutěžní koncerty, systémem každý s každým, v rámci již
zmíněné Brněnské beatové ligy. Celkem se účastnilo šest brněnských
reprezentativních hudebních skupin. Ke konci kulturní sezony, před školními
prázdninami v roce 1968, opustil skupinu Vulkán její „služebně“ nejstarší
člen, bubeník Ptáček. Dostal lukrativní nabídku stálého zaměstnání
ve Výpočetní a kontrolní ústředně spojů (VAKUS) a odjel na
proškolení do Rakouska. Při dalších návštěvách v nahrávacím studiu
Brněnského rozhlasu na klávesové nástroje vypomáhal Bedřich Crha (*1949), student Pedagogického institutu. V srpnu
došlo k napadení a obsazení tehdejší Československé republiky
sovětskými a dalšími „spřátelenými“ armádami. V důsledku toho nezůstal
stav v jednotlivých brněnských bigbítových skupinách bez následků.
Kukleta, který studoval na lékařské fakultě, si zavčas, ještě před začátkem
školních prázdnin, udělal všechny zkoušky potřebné k ukončení prvního
ročníku. To proto, aby měl čas a klid na cestu do Rakouska
a Švýcarska, kde navštívil někdejšího zvukaře The Singings, Petra
Kopeckého, který zatím přijal jméno svého otčíma McTaggert. Domů se Kukleta vracel z Curychu v noci
20. srpna a z tamních rozhlasových zpráv se dověděl o vpádu
cizích vojsk. Domů se tedy již nevrátil, dostudoval ve Švýcarsku
a dodnes tam žije. Tehdy vycestoval do zahraničí i Tomeček
a bývalý člen Vulkánu Sultanov. Oba se sešli v dočasném
rakouském působišti Ptáčka. Za Tomečkem přijela do Vídně jeho matka
a přiměla jej k prozatímnímu návratu domů. Obživou se mu potom
stalo povolání profesionálního hudebníka s angažmá v cizině. Později
v roce 1980 emigroval s celou svou rodinou, vystudoval
elektrotechniku v tehdejší Spolkové republice Německo a nyní žije
ve Švýcarsku. Sultanov mířil dál, až do australského města Melbourne, kde
vystudoval konzervatoř a získal umístění v tamní filharmonii.
Sigmund vzpomíná, jak byl dojatý, když po „Sametové
revoluci“ navštívil v německém Norimberku koncert hostující Melbournské
filharmonie a za kontrabasem spatřil Sultanova, který svého času sotva
rozeznal noty. Bylo po školních prázdninách roku 1968, po ulicích
se projížděla vozidla cizích armád, ale brněnští hudebníci pomalu
„vstávali z popela“. Sigmund zůstal se svými „svěřenkyněmi“,
v bigbítové skupině naprosto osamocen. Do členské základny přizval
multiinstrumentalistu Crhu, který, jak již bylo zmíněno, spolupracoval
s Vulkánem v natáčecím zvukovém studiu. Na místo baskytaristy
nastoupil další „vysokoškolák“ Cyril
Kajnar (*asi 1948) a z rozpadlých Rocky
Eagles si za bicí sedl Karel
Antonín (*1949). Dění
ve Vulkánu se také začal účastnit i Jan „Johny“ Farkaš
(*1943–2003), který od úplného začátku vzniku skupiny Rocky Eagles až do jejího
rozpadu působil ve funkci technika a zvukaře.
 |
 |
|
Martha
a Tena 70. léta |
Tena a Martha v roce 1968. |
 |
|
|
|
Martha
a Tena Elefteriadu, Vulkán, Skupina Aleše Sigmunda
Byli to hudební profesionálové, kterým bylo
jasné, že se svým úzce zaměřeným uměleckým repertoárem nemohou proniknout
do tak širokých vrstev návštěvníků, jako sesterské duo. Sigmund tak získal
špičkové hudebníky. Klávesistu Jana
Sochora (*1947), baskytaristu Emanuela
„Sidi“ (Sidy) Sideridise (*1950) a bubeníka Zdeňka Kluku (*1947).
V roce 1969 nahrály sestry šest
singlů. Ty vyšly většinou u Pantonu, ale také u brněnské začínající gramofonové
firmy Discant. U Discantu byly na singlu skladba Přání děravé loďky a Když má srdce půst. U Pantonu toho vydaly sestry Elefteriadu s Vulkánem víc. Natočily rythm & bluesové skladby Rescue Me, Soul
Of The Men, Saturdas Nights a It´s Alwas Ever The Same, Dancing In The Street a Nejvíc má, kdo se umí
smát, Píseň pro vás a Bouře, River Deep, Mountain High a Poslední závěj a nebo Srdce na dlani . V rozhlase
se docela hrála skladba Sulejmon .
Tady zpívá se sestrami baskytarista Emanuel Sideridis. Později zpívaly sestry
tuto skladbu pro televizní nahávání s Bobem Frídlem.
Začátkem
roku 1970 přesvědčil sestry Elefteriadu klavírista komponista a aranžér
Jiří Malásek k tomu, aby reprezentovaly Panton a přijaly účast
v soutěži Bratislavská lyra s písní skladatelské dvojice autorů
Trnečky a Štrassera Všetko bolo
včera. Skladbu ve dvojhlasech si sestry Elefteriadu hudebně
upravily. Například původně měl autor napsanou v partituře pro zpěv
tercii, ale jim lépe „seděly“ dramatičtější sexty. A tak si s tím
poradily, téměř soulově, po svém. Trnečka nebyl moc spokojen, ale sestry jeho
písni doslova „vyzpívaly“ druhé místo, jak psali tehdejší hudební kritici.
Nadšený Trnečka jim po vítězství věnoval půlku své ceny. Tehdy se na
Bratislavské lyře promítal na světelné tabuli postup bodování porotců. Ze
vzniklých nejasností mnozí účastníci nabyli dojem z manipulace
a protěžování pražských umělců na úkor brněnských. Prvé místo získala
Marcela Laiferová. Návštěvníci v tom pociťovali křivdu vůči sestrám
Elefteriadu a vyjadřovali to bouřlivou vlnou nespokojenosti. Poté jim
poštou přicházelo na sto dopisů denně. Dojem, který tenkrát vzbudily
u diváků, jim umožnil schůdnější přechod k profesionálnímu hraní.
Jejich „ferman“ byl zaplněn na dva roky dopředu. Na „singlu“ vyšla písnička
natočená již v roce 1968 Když má
srdce půst, spolu s Přáním
děravé loďky a to v hudebním vydavatelství Discant, které tehdy
v Brně krátce působilo. V roce 1970 také vzniklo jejich první
„pantonské“ hudební album, Dál než slunce vstává . Podíleli se na něm,
mimo základního kádru hudebníků, autorsky, zpěvem a na perkuse Petr
Ulrych, kytarou Ivo Křižan (*1948) a „dechy“ členové orchestru Gustava
Broma. Pro zpestření svých vystoupení zařadily sestry Elefteriadu do svého
repertoáru i řecké písničky. Ve studiu při nahrávání jim hrou na strunný
nástroj buzuki vypomáhali Nikos Mavrojanidis a Kozmas Terzenidis. Skupinu
opustil klávesista Sochor, aby založil doprovodnou skupinu Boba Frídla. Odešel
s ním i bubeník Kluka. Toho nahradil Ladislav „Slávek“ Tuhý
(*1946–2004) původně člen bigbítové skupiny The Ravens, která neexistovala již od roku 1966. Tuhý byl i
mořádným hudebníkem, aranžérem a klavíristou. Sigmund vzpomíná, jak
se za pobytu v Praze nečekaně uvolnila nahrávací frekvence
ve studiu na druhý den dopoledne. Hudebníci seděli večer v hotelu na
pokoji a Tuhý bez pomoci klavíru, tak na posteli, pro všechny rozepsal
partitury k Sigmundově instrumentálce. Mohlo se nahrávat. Sigmund
se s odstupem času k tomu uznale vyjádřil v tom smyslu, že
v té době to on neuměl. Tuhého si vysoce cenil a pro jeho mimořádnou
zručnost klavíristy mu dával prostor i ve studiu. Po roce Váně
opustil Bratislavu a nastoupil do skupiny pěvecké dvojice sourozenců Hany
a Petra Ulrychových do Atlantis jako baskytarista. Ve dvaasedmdesátém roce
přijal stálé angažmá ve skupině Aleše Sigmunda. Agenti, kteří byly
přítomni v roli pozorovatelů na Bratislavské lyře, zajistili pro Marthu
a Tenu Elefteriadu vystupování v curyšském a hamburském
televizním pořadu. V Hamburku v televizním pořadu Hits A Go Go
se setkaly se skvělou mezinárodní vokální skupinou Les
Humphries Singers a nadchly se jejich provedením písně Neila
Diamonda Soolaimon. Rozhodly se ji také zařadit do svého repertoáru
s českým textem Vladimíra Poštulky. V podání sester Elefteriadu pod
názvem Sulejmon to
byl u nás svého času obrovský hit. Zpěvem dívčí duo v této písni
doplnil a tím se zároveň i zviditelnil Sideridis. Byla to ovšem
jeho „labutí píseň“. Zanedlouho poté se nastálo přestěhoval do země svého
původu, do Řecka. Nějakou dobu hrál i v Americe, pak se vrátil
a dnes je ředitelem hudební školy v Soluni a hraje
v několika skupinách. Nahradil jej tehdy Jan „Batles“ Hubáček (*1948).
Zatím vyšlo v roce 1971 druhé
gramofonové „elpíčko“ Marthy a Teny Elefteriadu s názvem Hrej dál.
V souladu s názvem gramofonového alba hráli opravdu dál a to na
koncertních vystoupeních od Aše po slovenské Košice. Také čím dál častěji
hostovali v Polsku. Za zmínku stojí jejich účast na koncertu
ve Varšavě v Sale kongresovej, který lze připodobnit k pražské
Lucerně.
Sigmund vydával i skladby čistě
instrumentální. Vždyť jich, a to různých žánrů, složil a sám hrou na
kytary a jiné strunné nástroje ve studiu nahrál, na víc jak deset
gramofonových alb. V Pantonu byl činným do poloviny osmdesátých let.
V devětaosmdesátém roce založil a po dobu tří let vedl hudební
vydavatelství a nakladatelství EDIT. Šest let také obhospodařoval své
soukromé hudební nakladatelství. Poté Prahu opustil a uchýlil se do
někdejšího německého pohraničí. Elektrofonickou kytaru před více jak dvaceti
lety odprodal a na žádnou jinou si od té doby nezahrál. Sigmunda kariéra
profesionálního hudebníka poznamenala na celý život. Vedle laskavých vzpomínek
se ještě dnes v noci budí děsem, že nemůže najít kalhoty, boty,
nestihne vystoupení, ztratila se zvuková aparatura, má u kytary
potrhané struny, neví, co se bude hrát, zapomněl text, nic neumí... Když
se probudí, je rád, že to není pravda. Se slovy: „Bylo to krásné
a bylo toho dost“, uzavřel tuto svou životní kapitolu. Vlastně ne tak
úplně. Plných deset let pátral a z historických análů sestavoval velice
zajímavý Lexikon českých hudebních nakladatelů, který ve vlastní režii
i vydal. Sestry Elefteriadu v období, kdy spolupracovaly
se Skupinou Jana Sochora, u Pantonu vydaly LP desku Řecké prázdniny.
V rozmezí let 1978 až 1982 zpívaly s bratislavskou Skupinou Juraje
Čierneho, jehož kapelníka Tena pojala za manžela. Natočily s ním
gramofonové album A desky dál stárnou. Po dlouhodobém účinkování
ve Finsku, Norsku a Švédsku se obě usadily v Praze.
V průběhu let spolupracovaly s různými umělci naší hudební scény jako
Jiří Suchý, nebo Ivan Mládek. V novodobých podmínkách po devětaosmdesátém
roce natočily, již na CD medium, alba Nejkrásnější řecké písně (1992,
zároveň na vinylu a audiokazetě), Děti z Pirea (1995), Řecké
slunce (2001) a V rytmu řeckého tance (2006). Martě
vyšla reedice gramofonového „elpíčka“ Kresby
tuší (2003). Na něm jsou mezi autory hudební představitelé jako Dežo
Ursiny, Michael Kocáb, Vladimír Merta, Vladimír Mišík, Pavel Kopta, Jiří
Dědeček, Oskar Petr a další. Martha se autorsky podílela na některých
textech. Dále vyšly na CD i výběry z celoživotní tvorby sester
Elefteriadu. Martha a Tena The best
of − To nejlepší z let 1969-1982 (1993), Řecké prázdniny a největší hity (2002) a Ať se múzy poperou (2006). Nyní
připravují „cédéčko“ V rytmu
řeckého tance II. V dubnu vychází u nakladatelství Ikar
životopisná kniha s výmluvným názvem „Martha a Tena dvojhlasně“.
Popisuje jejich dosavadní životní pouť. Samy si ji sepsaly a to každá
zvlášť za sebe. Současně se zabývají nejen zpěvem, ale úspěšně pořádají
i výuku řeckých tanců. Martha navíc zpívá ve skupině Arionas,
se kterou koncertně vystupuje spolu s kytaristou a organizátorem
významného každoročního festivalu Kytara napříč žánry, Stanislavem Barkem
a perským zpěvákem, kytaristou a hráčem na perský setár, Shahabem
Tolouiem, žijícím v Praze. Sestry Elefteriadu se stále účastní jak
svých koncertů, tak benefičních vystoupení a jsou hudebními perlami
na různých reprezentativních sešlostech. Novější aktivity obou zpěvaček najdete
na adrese jejich stránek: www.martha-tena.net
Přidal jsem zcela raritní cd, které vydal Jiří Donné Smýkal a které se nedá nikde sehnat ani koupit nebo koupit. Cd obsahuje i nevydané skladby.
Mnohem více se dočtete a uvidíte v knize Big Beat v Brně šedesátých letech a okolí Jiřího Donné Smýkala v I. a II. díle.
© by Jiří Donné 2007
Žádné komentáře:
Okomentovat