Pavel Sedláček
Když jsem slyšel Presleyho, hned se mi zdálo, že
zpívá zrovna tak obyčejně, jako když člověk mluví. Říkal jsem si, že tak může
zpívat každý, i já. Třeba ne tak dobře, ale tím způsobem. A takový pocit jsem
samozřejmě u našich zpěváků nikdy neměl.
Když jsem slyšel Presleyho, hned se mi zdálo, že
zpívá zrovna tak obyčejně, jako když člověk mluví. Říkal jsem si, že tak může
zpívat každý, i já. Třeba ne tak dobře, ale tím způsobem. A takový pocit jsem
samozřejmě u našich zpěváků nikdy neměl.
Mladý
svět, č.6/1964
První jméno, které se vynořilo z temna pražského předměstského big beatu a letělo mezi stovkami prvních nadšenců, bylo Pavel Sedláček. Hned na počátku bigbeatové vlny na sebe strhl pozornost jak posluchačů, tak začínajících hráčů, a mohl se pustit do nikdy nekončících měnění a zakládání a rozpouštění skupin.
Pavel Sedláček se narodil 4. července v roce 1941. Přibližně v době, kdy Viktor Sodoma starší s Jiřím Suchým poprvé v divadle Reduta zpívali rock′n′roll, naučil se patnáctiletý Sedláček stejný rytmus tančit. A nerozpakoval se ani veřejně zpívat Rock Around The Clock; zatímco stejná písnička vyvolala i s českým textem v Redutě velký rozruch, tady, v Lidovém domě v Kischově ulici , se nikdo angličtině smělého účastníka „Pěvecké soutěže pro mladé“ moc nedivil. Ani kapelník Falada.
Dál to s ním bylo podobně jako s desítkami jiných. Doma dostal kytaru, vysedával u rádia a zapisoval si texty z Luxembourgu. Aby mu to šlo lépe, začal studovat angličtinu a mezi tím se vyučil zámečníkem. Zpíval, hrál na kytaru, a hlavně - organizoval. Sháněl dohromady spoluhráče, vyjednával hospody, skladiště i jiné sály, kde by se dalo zkoušet i hrát, a také svoji zálibu v elektrikařině uplatnil na novém poli: pomocí primitivního magnetofonu (adaptéru na gramofon) zaznamenával nahrávky Billa Haleyho a Elvise Presleyho, a dával tak dohromady první repertoár.
Jméno jedné z jeho skupin EP-HI-FI Boys neklamně prozrazuje, že podnikavý Sedláček se nějakým způsobem dostal k zahraničním deskám. EP = extended play – deska o průměru17 cm
se čtyřmi písničkami, HiFi znamená high filadelity – věrný zvukový záznam. Tyto
desky reklamní zkratky se pěkně vyjímaly na plakátech Klubu mládeže
na Jezerce, v jednom z prvních útočišť bigbeatových skupin. Tady Sedláček se svými EP
HiFi slavil největší triumfy: budovu obléhali fanoušci, snažili se do ní
vniknout i střechou, a když se dostali
dovnitř, vyvolávali ho znovu a znovu.
Z Jezerky podnikal Pavel Sedláček a jeho stále se střídající
spoluhráči zájezdy do Košíř, na nádraží Praha – střed, a zejména do Vršovic,
kde také při místním kulturním domě zorganizoval bigbeatovou studijní
skupinu. (Už před tím pružně a velkoryse
vystřídal všechny štíty, které bylo možno ve spojitosti s big beatem
použít, od místní skupiny ČSM Šmukýřka až po osvětové besedy.)
V oněch prehistorických dobách pražského big beatu hráči nic nevydělávali. Kupovali si všechno, od kytarových strun až po zesilovače v ceně několika tisíc korun. Sedláček začal od obyčejné kytary, a přitom byl vedle Sputniků z přírodovědecké fakulty, jedním z prvních, kdo svou skupinu elektrifikoval. Jako kvalitář vydělával 1540 Kč. Nebylo mu ještě ani dvacet a měl na starosti celou dílnu.
Jak to všechno stihl, těžko říci.
Kdyby uvěřil bouřlivému jásotu svých stejně starých posluchačů, asi by se chtěl stát profesionálním zpěvákem. Ale tenkrát byl big beat tak hluboce amatérský, že podobný nápad by vypadal jako pustý idealismus. Navíc Sedláček nikdy nevěřil, že by se zpíváním mohl nastálo uživit. (Nevěřili tomu také četní odborníci, a pokud se někdy zdálo, že by tomu tak mohlo být, považovali to za dobový kotrmelec, jehož bychom už zítra litovali.) na podzim 1961 začal studovat fakultu elektrotechnického inženýrství, obor rádio – film – televize. To, co ho vedle zpívání nejvíc baví.
Jak vedle Sedláčka organizátora, „hudebního dramaturga“ a manažera(tak ho už známe) a Sedláčka kytaristy (žádný zázrak, ale na doprovod to stačí) vypadá Sedláček zpěvák?
Hlas téměř neznělý, polohou blízko tenoru, snad vykřičený, snad po mutaci, , něco mezi sebevědomým výrostkem a šeptajícím poetou (nachlazeným). Postavte sto lidí vedle sebe, ať zazpívají doremifasolasido, posuďte krásu zvuku – a Sedláček bude téměř jistě mezi posledními deseti. Když tenkrát slyšel Presleye, nevšiml si, že je to jeden z nejlepších hlasových materiálů, jaké se kdy v populární hudbě vyskytly, a zdálo se mu, že tak nějak může zpívat taky. To už věděl, že nemá hlas, nevěděl však, že nemá ani zcela jistý hudební sluch, že bude často zpívat nízko, pod tónem. Zpíval. Například Tallahassee Lassie v roce 1963 zřejmě se skupinou Big Beat studijní skupina Pavla Sedláčka.
A stalo se neuvěřitelné: tisíce lidí, kteří neměli ponětí o obsahu anglického textu, porozuměli, co jim chtěl říci. Jak má rád tu hudbu, ten rytmus, tu elektriku, to prostředí poslouchajících kamarádů. Porozuměli mu a tleskali, pískali, dupali, a znamenalo to: Nám se to taky líbí, jen zpívej. Poslouchali hlas a dívali se na rozčepýřeného kytaristu. Přišel, otočil se k hráčům, čtyřikrát mávl rukou před sebe, raz-dva-tři-čtyři, začal zpívat a v rytmu se procházet na několika čtverečních centimetrech. Téměř se nehnul z místa, nezakláněl se do mostu,jen pořád ten rock′n′roll v kotnících, v pohybech hlavy, dirigentské taktování zápěstím, lokty.
S americkými rock′n´rollovými zpěváky měl společnou kytaru přes rameno, mikrofon před sebou a nový, lidovější způsob zpěvu. Jinak nic. Nepůsobil nijak démonicky, už proto, že nevypadal jako Elvis Presley, ani Duane Eddy : třiadvacetiletého budoucího pana inženýra vrátili jednou z trafiky – jen hezky, chlapečku, tatínkovi vyřiď, ať si pro cigarety příjde sám.
Je-li Pavel Bobek na první pohled přesný, intelektuální muzikant a Michael Volek z nebe spadlé rock′n′rollové zjevení, Pavel Sedláček byl pro pražské kluky vždycky kamarád, něco jako mladší bratr (této věkové iluzi řada z nich ještě věří), který to „umí“. Jakmile přišel na pódium, okamžitě ovládl sál a posluchači reagovali na každé jeho mluvené i zpívané slovo. Když v kulturním středisku na nádraží Praha – střed naházeli kluci židle na hromadu, řekl Sedláček, aby to okamžitě srovnali, jinak že nezazpívá. Stalo se. To bylo v počátcích big beatu. Když v dobách konjunktury na jaře 1964 zpíval s Mefistem v Laterně magice a do největší bouře potlesku jen nastavil dlaně, všechno ztichlo. Žádný konferenciér mu nemohl uvést skladbu než on sám: „Teď vám zazpívám skladbu Just Like Eddie, složenou na počest výborného rock′n′rollového zpěváka Eddie Cochrana, který se zabil při automobilové havárii.“ Ticho a napjatý zájem, a snad ještě kousek něčeho jiného potom zavládly mezi patnáctiletými i mladšími diváky, z nichž mnozí patřili k té kulturně nedobytelné mládeži, co nezná divadlo, literaturu a „neuznává“ ani Semafor … To dokázal jen Sedláček.
Existuje anglické slovo „entertainer“. Ve slovníku – hostitel, zábavný člověk, v hudební terminologii někdo, kdo lidem hraje a zpívá a baví je, či ještě přesněji, získává jejich zájem, je s nimi v neustálém vnitřním spojení.
Sedláčkovi se málokdy přihodilo, že by posluchačům vyčetl z očí větu, před kterou mají všichni účinkující strach: To jsme teda zvědavi co předvedeš. (Ze starších zpěváků takto lidé přijímali například Ljubu Hermanovou.) po zkušenostech s mnoha konferujícími zpěváky a zpívajícími konferenciéry myslím, že Pavel Sedláček je entertainer s velkými schopnostmi. Má to, co je v jeho prostředí cennější než krásný hlas a dobré anekdoty: cit pro mladé lidi a pro to, co zpívá.
Našli se profesionální hudebníci, kteří tohle všechno poznali už v dubnu 1962, půldruhého roku před vyvrcholením pražské bigbeatové vlny. Semafor přijal vysokoškoláka Sedláčka, nechal ho zpívat i tancovat twist v Šesti ženách a do třetí Zuzany pro něj Š+S složili Život je pes. Téměř pokaždé musel tuhle písničku opakovat, přestože před přísnějším, ale starším obecenstvem se už nedaly ukrýt některé nedostatky.
Pomineme-li nejistou intonaci, byl to především vztah k českému textu, s nímž se takhle střetl poprvé. Když jsem si jednou v redakci v dobré náladě prozpěvoval Sedláčkovu písničku, v mžiku se objevil ve dveřích karikaturista Mirek Liďák a přednesl ono „Vzduch je modrým nikotinem nasycen“ jako tak dokonalou kopii všech zpěvákových nectností (polykání samohlásek, hluché souhlásky, m a n v nose), že tím dokonale odrovnal všechny přítomné. Nebyla to dobromyslná šlitrovská legrace, to znělo jako: ať se nejdříve naučí mluvit …
Co však by se v běžné taneční hudbě nesneslo, to na pozadí tří kytar a v ústech kluka, jehož brada „není to dávno, byla holá“, vypadá věrohodně. Pokud se nerozhodne zpívat tímto způsobem něco jako Oči má sněhem zaváté, je vše v naprostém pořádku, respektive v souladu.
Vzácné pochopení pro zvláštnosti Sedláčkovy výslovnosti prokázali autoři televizního Silvestra 1963-64. V rámci všeobecného přestrojování populárních zpěváků do nejrůznějších kostýmů a typů dali Sedláčkovi zpívat staropražskou frajerskou písničku s opakovaným „milko má“. Přednesl to ohromně, plně v tomto oboru nahradil Miloše Kopeckého.
Vedle Semaforu zpíval Sedláček samozřejmě na mnoha bigbeatových produkcích. Například v zimě 1962-3 si umínil, že se jeho studijní supina od záplavy těch „twistových“. S talentovanými spoluhráči, jako byli kytaristé Petr Kaplan, Ladislav Štaidl a Pavel Chrastina, saxofonista Milan Růžek a jiní, nastudovali skladby z doby tzv. čistého rock′n′rollu – který tehdy právě „neletěl“ – a dali tak najevo, že jim nejde jenom o potlesk. Rodil se kádr příštího Olympicu.
Později byl Sedláček pravidelným hostem skupiny Mefisto, a často přímo z představení Zuzany uháněl průchody buď napravo do Laterny, nebo nalevo do Rokoka,aby si zazpíval anglicky. Několikrát dal big beatu před Semaforem přednost, a protože divadlo je divadlo a v přesný čas potřebuje i toho zpěváka, který dělá jen jednu písničku za večer, musel se na jaře 1964 s divadlem rozloučit. Bylo to v době, kdy už v rozhlase vysílali anglicky zpívanou Hey Paula(společná nahrávka s Evou Pilarovou), jeho dosud nejlepší snímek, kvalitní i po čistě hudební stránce. Příběh dětské lásky chlapce a děvčete vyjadřuje Pilarová svou tvárnou technikou, zatímco Sedláčkův přirozený hlas je bez jakýchkoli dalších změn pro tuto písničku přímo ideální; pozoruhodné však je, jak zpěvák hlas melodicky vede a jak lehce přechází do jiných poloh. Své další možnosti – zejména značný hlasový rozsah – ukázal v Liškově filmové hudbě. Jednou říkal, že si možná zkusí zazpívat i něco jazzovějšího.psát o tom víc by bylo ale předčasné.
Ať už Sedláček vůbec bude zpívat nebo ne, v naší rock′n′rollové oblasti představuje nejen kus historie, ale hlavně zosobnění několika vlastností, k nimž se může dobrá zábavná hudba hlásit. Je klasickým příkladem nadšeného amatéra, který zpívá jenom to, co se mu líbí. Není v něm špetka kariérismu. Na rozdíl od jiných generačních vrstevníků nenapodobuje cizí vzory, zpívá jen sám za sebe. Elektrická a kytarová hudba pro něj není konečným cílem, ale v prvé řadě prostředkem k vyjádření vlastního temperamentu.
Jeho případ, ještě více než případ Suchého, Přenosilové, Zímy či Jelínka, dokazuje, že zpěváky téměř nelze srovnávat a bodovat podle společných hudebně estetických norem. Většina těch dobrých si totiž vytváří normy nové, vlastní, podle toho, co chce každý svým zpěvem vyjádřit. Tady si dokonce ani nepomůžeme ani pojmem „obsah“ ve smyslu „text“ – Sedláčkovým anglickým přece drtivá většina posluchačů nikdy neporozuměla. Nakonec asi přece jen zbude to, co už jsem jednou napsal a co se dá těžko povědět bez stínu banality:
Radost z rytmu, ze zvuku elektrické hudby, z uvolněného temperamentu.
To je estetická norma Pavla Sedláčka. Podle ní obstojí výtečně. Kdo ho měří jinak, dojde k opačným závěrům. Jako třeba Jiří Pilka, který v Melodii č. 8/1964 v recenzi bigbeatových desek napsal, že ve skladbě Hey Paula „svítí talent Evy Pilarové, vedle níž zůstává Pavel Sedláček jen matným odleskem“.
První jméno, které se vynořilo z temna pražského předměstského big beatu a letělo mezi stovkami prvních nadšenců, bylo Pavel Sedláček. Hned na počátku bigbeatové vlny na sebe strhl pozornost jak posluchačů, tak začínajících hráčů, a mohl se pustit do nikdy nekončících měnění a zakládání a rozpouštění skupin.
Pavel Sedláček se narodil 4. července v roce 1941. Přibližně v době, kdy Viktor Sodoma starší s Jiřím Suchým poprvé v divadle Reduta zpívali rock′n′roll, naučil se patnáctiletý Sedláček stejný rytmus tančit. A nerozpakoval se ani veřejně zpívat Rock Around The Clock; zatímco stejná písnička vyvolala i s českým textem v Redutě velký rozruch, tady, v Lidovém domě v Kischově ulici , se nikdo angličtině smělého účastníka „Pěvecké soutěže pro mladé“ moc nedivil. Ani kapelník Falada.
Dál to s ním bylo podobně jako s desítkami jiných. Doma dostal kytaru, vysedával u rádia a zapisoval si texty z Luxembourgu. Aby mu to šlo lépe, začal studovat angličtinu a mezi tím se vyučil zámečníkem. Zpíval, hrál na kytaru, a hlavně - organizoval. Sháněl dohromady spoluhráče, vyjednával hospody, skladiště i jiné sály, kde by se dalo zkoušet i hrát, a také svoji zálibu v elektrikařině uplatnil na novém poli: pomocí primitivního magnetofonu (adaptéru na gramofon) zaznamenával nahrávky Billa Haleyho a Elvise Presleyho, a dával tak dohromady první repertoár.
Jméno jedné z jeho skupin EP-HI-FI Boys neklamně prozrazuje, že podnikavý Sedláček se nějakým způsobem dostal k zahraničním deskám. EP = extended play – deska o průměru
V oněch prehistorických dobách pražského big beatu hráči nic nevydělávali. Kupovali si všechno, od kytarových strun až po zesilovače v ceně několika tisíc korun. Sedláček začal od obyčejné kytary, a přitom byl vedle Sputniků z přírodovědecké fakulty, jedním z prvních, kdo svou skupinu elektrifikoval. Jako kvalitář vydělával 1540 Kč. Nebylo mu ještě ani dvacet a měl na starosti celou dílnu.
Jak to všechno stihl, těžko říci.
Kdyby uvěřil bouřlivému jásotu svých stejně starých posluchačů, asi by se chtěl stát profesionálním zpěvákem. Ale tenkrát byl big beat tak hluboce amatérský, že podobný nápad by vypadal jako pustý idealismus. Navíc Sedláček nikdy nevěřil, že by se zpíváním mohl nastálo uživit. (Nevěřili tomu také četní odborníci, a pokud se někdy zdálo, že by tomu tak mohlo být, považovali to za dobový kotrmelec, jehož bychom už zítra litovali.) na podzim 1961 začal studovat fakultu elektrotechnického inženýrství, obor rádio – film – televize. To, co ho vedle zpívání nejvíc baví.
Jak vedle Sedláčka organizátora, „hudebního dramaturga“ a manažera(tak ho už známe) a Sedláčka kytaristy (žádný zázrak, ale na doprovod to stačí) vypadá Sedláček zpěvák?
Hlas téměř neznělý, polohou blízko tenoru, snad vykřičený, snad po mutaci, , něco mezi sebevědomým výrostkem a šeptajícím poetou (nachlazeným). Postavte sto lidí vedle sebe, ať zazpívají doremifasolasido, posuďte krásu zvuku – a Sedláček bude téměř jistě mezi posledními deseti. Když tenkrát slyšel Presleye, nevšiml si, že je to jeden z nejlepších hlasových materiálů, jaké se kdy v populární hudbě vyskytly, a zdálo se mu, že tak nějak může zpívat taky. To už věděl, že nemá hlas, nevěděl však, že nemá ani zcela jistý hudební sluch, že bude často zpívat nízko, pod tónem. Zpíval. Například Tallahassee Lassie v roce 1963 zřejmě se skupinou Big Beat studijní skupina Pavla Sedláčka.
A stalo se neuvěřitelné: tisíce lidí, kteří neměli ponětí o obsahu anglického textu, porozuměli, co jim chtěl říci. Jak má rád tu hudbu, ten rytmus, tu elektriku, to prostředí poslouchajících kamarádů. Porozuměli mu a tleskali, pískali, dupali, a znamenalo to: Nám se to taky líbí, jen zpívej. Poslouchali hlas a dívali se na rozčepýřeného kytaristu. Přišel, otočil se k hráčům, čtyřikrát mávl rukou před sebe, raz-dva-tři-čtyři, začal zpívat a v rytmu se procházet na několika čtverečních centimetrech. Téměř se nehnul z místa, nezakláněl se do mostu,jen pořád ten rock′n′roll v kotnících, v pohybech hlavy, dirigentské taktování zápěstím, lokty.
S americkými rock′n´rollovými zpěváky měl společnou kytaru přes rameno, mikrofon před sebou a nový, lidovější způsob zpěvu. Jinak nic. Nepůsobil nijak démonicky, už proto, že nevypadal jako Elvis Presley, ani Duane Eddy : třiadvacetiletého budoucího pana inženýra vrátili jednou z trafiky – jen hezky, chlapečku, tatínkovi vyřiď, ať si pro cigarety příjde sám.
Je-li Pavel Bobek na první pohled přesný, intelektuální muzikant a Michael Volek z nebe spadlé rock′n′rollové zjevení, Pavel Sedláček byl pro pražské kluky vždycky kamarád, něco jako mladší bratr (této věkové iluzi řada z nich ještě věří), který to „umí“. Jakmile přišel na pódium, okamžitě ovládl sál a posluchači reagovali na každé jeho mluvené i zpívané slovo. Když v kulturním středisku na nádraží Praha – střed naházeli kluci židle na hromadu, řekl Sedláček, aby to okamžitě srovnali, jinak že nezazpívá. Stalo se. To bylo v počátcích big beatu. Když v dobách konjunktury na jaře 1964 zpíval s Mefistem v Laterně magice a do největší bouře potlesku jen nastavil dlaně, všechno ztichlo. Žádný konferenciér mu nemohl uvést skladbu než on sám: „Teď vám zazpívám skladbu Just Like Eddie, složenou na počest výborného rock′n′rollového zpěváka Eddie Cochrana, který se zabil při automobilové havárii.“ Ticho a napjatý zájem, a snad ještě kousek něčeho jiného potom zavládly mezi patnáctiletými i mladšími diváky, z nichž mnozí patřili k té kulturně nedobytelné mládeži, co nezná divadlo, literaturu a „neuznává“ ani Semafor … To dokázal jen Sedláček.
Existuje anglické slovo „entertainer“. Ve slovníku – hostitel, zábavný člověk, v hudební terminologii někdo, kdo lidem hraje a zpívá a baví je, či ještě přesněji, získává jejich zájem, je s nimi v neustálém vnitřním spojení.
Sedláčkovi se málokdy přihodilo, že by posluchačům vyčetl z očí větu, před kterou mají všichni účinkující strach: To jsme teda zvědavi co předvedeš. (Ze starších zpěváků takto lidé přijímali například Ljubu Hermanovou.) po zkušenostech s mnoha konferujícími zpěváky a zpívajícími konferenciéry myslím, že Pavel Sedláček je entertainer s velkými schopnostmi. Má to, co je v jeho prostředí cennější než krásný hlas a dobré anekdoty: cit pro mladé lidi a pro to, co zpívá.
Našli se profesionální hudebníci, kteří tohle všechno poznali už v dubnu 1962, půldruhého roku před vyvrcholením pražské bigbeatové vlny. Semafor přijal vysokoškoláka Sedláčka, nechal ho zpívat i tancovat twist v Šesti ženách a do třetí Zuzany pro něj Š+S složili Život je pes. Téměř pokaždé musel tuhle písničku opakovat, přestože před přísnějším, ale starším obecenstvem se už nedaly ukrýt některé nedostatky.
Pomineme-li nejistou intonaci, byl to především vztah k českému textu, s nímž se takhle střetl poprvé. Když jsem si jednou v redakci v dobré náladě prozpěvoval Sedláčkovu písničku, v mžiku se objevil ve dveřích karikaturista Mirek Liďák a přednesl ono „Vzduch je modrým nikotinem nasycen“ jako tak dokonalou kopii všech zpěvákových nectností (polykání samohlásek, hluché souhlásky, m a n v nose), že tím dokonale odrovnal všechny přítomné. Nebyla to dobromyslná šlitrovská legrace, to znělo jako: ať se nejdříve naučí mluvit …
Co však by se v běžné taneční hudbě nesneslo, to na pozadí tří kytar a v ústech kluka, jehož brada „není to dávno, byla holá“, vypadá věrohodně. Pokud se nerozhodne zpívat tímto způsobem něco jako Oči má sněhem zaváté, je vše v naprostém pořádku, respektive v souladu.
Vzácné pochopení pro zvláštnosti Sedláčkovy výslovnosti prokázali autoři televizního Silvestra 1963-64. V rámci všeobecného přestrojování populárních zpěváků do nejrůznějších kostýmů a typů dali Sedláčkovi zpívat staropražskou frajerskou písničku s opakovaným „milko má“. Přednesl to ohromně, plně v tomto oboru nahradil Miloše Kopeckého.
Vedle Semaforu zpíval Sedláček samozřejmě na mnoha bigbeatových produkcích. Například v zimě 1962-3 si umínil, že se jeho studijní supina od záplavy těch „twistových“. S talentovanými spoluhráči, jako byli kytaristé Petr Kaplan, Ladislav Štaidl a Pavel Chrastina, saxofonista Milan Růžek a jiní, nastudovali skladby z doby tzv. čistého rock′n′rollu – který tehdy právě „neletěl“ – a dali tak najevo, že jim nejde jenom o potlesk. Rodil se kádr příštího Olympicu.
Později byl Sedláček pravidelným hostem skupiny Mefisto, a často přímo z představení Zuzany uháněl průchody buď napravo do Laterny, nebo nalevo do Rokoka,aby si zazpíval anglicky. Několikrát dal big beatu před Semaforem přednost, a protože divadlo je divadlo a v přesný čas potřebuje i toho zpěváka, který dělá jen jednu písničku za večer, musel se na jaře 1964 s divadlem rozloučit. Bylo to v době, kdy už v rozhlase vysílali anglicky zpívanou Hey Paula(společná nahrávka s Evou Pilarovou), jeho dosud nejlepší snímek, kvalitní i po čistě hudební stránce. Příběh dětské lásky chlapce a děvčete vyjadřuje Pilarová svou tvárnou technikou, zatímco Sedláčkův přirozený hlas je bez jakýchkoli dalších změn pro tuto písničku přímo ideální; pozoruhodné však je, jak zpěvák hlas melodicky vede a jak lehce přechází do jiných poloh. Své další možnosti – zejména značný hlasový rozsah – ukázal v Liškově filmové hudbě. Jednou říkal, že si možná zkusí zazpívat i něco jazzovějšího.psát o tom víc by bylo ale předčasné.
Ať už Sedláček vůbec bude zpívat nebo ne, v naší rock′n′rollové oblasti představuje nejen kus historie, ale hlavně zosobnění několika vlastností, k nimž se může dobrá zábavná hudba hlásit. Je klasickým příkladem nadšeného amatéra, který zpívá jenom to, co se mu líbí. Není v něm špetka kariérismu. Na rozdíl od jiných generačních vrstevníků nenapodobuje cizí vzory, zpívá jen sám za sebe. Elektrická a kytarová hudba pro něj není konečným cílem, ale v prvé řadě prostředkem k vyjádření vlastního temperamentu.
Jeho případ, ještě více než případ Suchého, Přenosilové, Zímy či Jelínka, dokazuje, že zpěváky téměř nelze srovnávat a bodovat podle společných hudebně estetických norem. Většina těch dobrých si totiž vytváří normy nové, vlastní, podle toho, co chce každý svým zpěvem vyjádřit. Tady si dokonce ani nepomůžeme ani pojmem „obsah“ ve smyslu „text“ – Sedláčkovým anglickým přece drtivá většina posluchačů nikdy neporozuměla. Nakonec asi přece jen zbude to, co už jsem jednou napsal a co se dá těžko povědět bez stínu banality:
Radost z rytmu, ze zvuku elektrické hudby, z uvolněného temperamentu.
To je estetická norma Pavla Sedláčka. Podle ní obstojí výtečně. Kdo ho měří jinak, dojde k opačným závěrům. Jako třeba Jiří Pilka, který v Melodii č. 8/1964 v recenzi bigbeatových desek napsal, že ve skladbě Hey Paula „svítí talent Evy Pilarové, vedle níž zůstává Pavel Sedláček jen matným odleskem“.
Jiří Černý: Zpěváci
bez konzervatoře
Pavel Sedláček
Zpěvák
Pavel Sedláček se narodil 4. července 1941 v Praze. Amatérsky začal zpívat
a hrát na kytaru v roce 1957, kdy zvítězil v provinciální talentové
soutěži.
V roce
1958 založil vlastní rock & rollovou skupinu, ale její činnost byla záhy
pozastavena. V roce 1959 vyhrál
soutěž Hledáme talenty v pražské Alfě. Začátkem 60. let se spojil s Pavlem
Chrastinou a Petrem Kaplanem a spolu s nimi prošel několik rockovými
formacemi (EP Hi-Fi, Studijní skupina big beatu Pavla Sedláčka). Prošel
Karkulkou, za jejíhož doprovodu vytvořil v Divadelním klubu Olympik
titulní roli v hudební komedii
Grossmanna a Šimka Proces s bigbeatovým králem (1963). To už však působil
i v Semaforu (1962 – 1964), kde vystupoval v hrách Šest žen a Zuzana
není pro nikoho doma. Na deskách debutoval 1964 semaforskou písní Život je pes, která – i když byla zřejmě
původně myšlena ironicky – byla Sedláčkovými vrstevníky spontánně pochopena a
přijata jako generační výpověď a otevřela mu cestu z úzkého okruhu rock &
rollu do světa popu. Pohostinsky vystupoval a natáčel s Olympicem (duet s Evou
Pilarovou Hey Paula, vydaný Su i SuA). Absolvoval četná úspěšná vystoupení v Praze
(Lucerna, Olympik, Radiopalác) i na domácích a zahraničních zájezdech. Hrál v několika
filmech (Bubny, Černý Petr, Objížďka), v TV účinkoval například revui
Vltava 12º a v dětském muzikálu Tři strýčkové a Dominik.
Po
nuceném přerušení činnosti jen těžko
hledal cestu zpět k bývalé kariéře. Navázal spolupráci s Apollem
(1966), zkoušel to s Flamengem (nahrál Plickovu a Novákovu skladbu Džbán),
Hudebním divadle v Karlíně (role Prcka v muzikálu Gentlemani, 1967).
V éře revivalu rock & rollu vystupoval s Roger Bandem F. R. Čecha
(mimo jiné i na 1. československém beatovém festivalu 1967). Několikrát se pokusil sestavit vlastní
skupinu – viz nahrávky Hippy Hippy Shake a Young Lovers (s Evou Pilarovou) nebo
EP s písněmi Beatles Penny Lane, Eleanor Rigby, Got To Get To Into My
Life, Strawberry Fields Forever. Tytéž skladby vyšly ještě jednou, ale s českými
texty. Druhé dvě měly české názvy Kde tě mám hledat a Jahodí snům lahodí. Z bývalých
P – 67 zorganizoval Colour Images (z původních skladeb Cítil bych se líp a
Hádej, z převzatých Flowers In The Rain nebo Keep Me Hanging On), o rok
později Expression (například Mississippi Song). Ani jedna z těchto
formací mu však ke come backu nepomohla. Poslední pokus učinil v 70.
letech, ve spojení se skupinou Fontána, se svižnými, převážně rockovými
písničkami typu Hurá, hurá, Míček Flíček, Nejkrásnější dívka z celých Čech
a Sestřenice z Rokycan (Panton, 1973 –75).
Sedláček
byl vynikající interpret Elvise Preslyeho, nikdy ho však nekopíroval ani
neimitoval (ostatně stejně brilantně interpretoval skladby C. Wittyho nebo
Chucka Berryho). I když na úspěchy ze 60. let
se už nepodařilo navázat, jeho význam pro naši hudbu, zejména rock, je
zásadní a po stránce umělecké (nenatočil ani vlastní LP) i organizační
nedoceněný, protože “byl jedním z prvních našich dobrých rock &
rollových interpretů a také prvním zpěvákem s moderní chlapeckou barvou
hlasu, s níž pak sklízeli úspěchy jeho následovníci Václav Neckář a Pavel
Novák“. (Leo Jehne).
© by Jan Křtitel Sýkora
PAVEL SEDLÁČEK
(EP-HiFi, ČSM Šmukýřka, Studijní
skupina big beatu, Karkulka, Mefisto, Colour Images, Expression, Fontána,
Cadillac)
Takovýto proslov si připravil koncem roku 1961 Binny
Lanney neboli Zbyněk Lán, proslulý rock‘n‘rollový zvukař, nepraktický génius
českého beatu, k úvodu vystoupení skupiny Pavla Sedláčka. Ta se na jistou
dobu úspěšně schovala pod křídla Klubu elektroakustiky Svazarmu. Než se však
Sedláčkův hlas stal předmětem ‚elektroakustického přenosu‘, událo se pár
zajímavých příhod.
Pěvecká soutěž pro mladé 1956
Pavel
Sedláček se narodil 4.7.1941 v Praze. Kolem svých čtrnácti let začal
poslouchat zahraniční stanice AFN Munich a Radio Luxembourg. Pár minut záběrů
na tančící Američany (hrané českými pásky typu Ády Říhy) z českého filmu
Únos jej přiměly naučit se tancovat jitterbug, jehož kreace přecházely i do
rock‘n‘rollu.
Poprvé
vylezl na pódium před lidi v lokální ‚Pěvecké soutěži pro mladé‘ v kulturáku
v Praze 4, v ulici E.E. Kische. Doprovod tam obstarávala kapela Jirky
Falady, jazzůvka, ale na Rock Around The Clock se chytla. Bylo to asi v roce
1956, tedy ve stejné době, kdy Akord
club v Redutě začal unášet publikum stejnou skladbou v českém
překladu (Tak jak plyne řeky proud – viz Bigbítové šlápoty č.3, R&P 1996,
č.3, s.73). Výhra v lokální soutěži patnáctiletého Sedláčka povzbudila k rozhodnutí
zabývat se rock‘n‘rollem vážněji.
Doma
dostal kytaru, studoval průmyslovku a angličtinu, opisoval si texty z rádia
a nahrával na magnetofonový adaptér, který se instaloval na gramofon. Zároveň
sháněl spoluhráče, zajišťoval zkoušení i vystupování. Kytara, akustická basa,
saxofon a bubínek. Na všechno hráli kluci z ulice, z Pankráce nebo
Nuslí. Slovy Pavla Sedláčka „amatérská kapela, špatná, ale nadšená“.
Koncem
roku 1957 šel režim tvrdě proti rock‘n‘rollu. Vzpomeňte na aféru kolem
tanečního večírku v Mánesu (viz R&P 1996, č.2). Mimochodem, s jednou
z odsouzených, Lídou Čulíkovou, se vzápětí Sedláček důvěrně skamarádil. V padesátém
sedmém však došlo i na ‚školní‘ skupinu Pavla Sedláčka. Zkoušela v té době
v Pionýrském domě v Grebovce a dovolila si vystoupit v kavárně
SIA. Někdo na ně zavolal policajty. Pohrozili jim, že je zavřou, pokud s tím
nepřestanou. To tehdy samozřejmě stačilo, aby se skupina nadobro rozprchla.
Hledáme nové talenty 1959
Po
gramoadaptéru měli Sedláčkovi doma ještě obrovský magnetofon Supraphon a pak
přišel Sonet. První gramofonová deska s rock‘n‘rollem v Sedláčkových
rukách byla Tutti Frutti v podání Pat Boona, ještě na rychlost 78. Od
přítele Jardy Musila pak koupil zařízení na domácí rytí desek do rentgenů a
dalších náhražkových materiálů a tak Sedláček vyráběl pirátské desky, podobně
jako v mnohem větším měřítku Pavel Kratochvíl.
Těžko
říct, kdy a jestli vůbec by se Sedláček k aktivnímu provozování rock‘n‘rollu
vrátil, kdyby neslyšel koncem roku 1959 Sputniky
Zpívali česky a nikdo je nezakazoval. To byl důkaz, že to jde. Musí to zkusit
znovu, ale s angličtinou!
Díky
tomu se mohla odehrát na soutěži ‚Hledáme nové talenty‘ v pražské Alfě asi
tato příhoda: kapelník Bob Šmidrkal se ptá mladíka, třímajícího v ruce
kytaru, co že jako bude v soutěži zpívat. Mladík: „Jailhouse Rock“! A
kapela „Jo jo, Jalousie, to známe“. A spustili pomalý doprovod k baladě
Frankieho Laina. Samozřejmě po pár taktech museli, s výjimkou bubeníka,
přestat, neboť mladík si vedl svou ve značně rychlejším tempu a s mnohem
divočejším frázováním, odposlouchaném od Elvise Presleyho. Soutěž dozpíval s kytarou
a vyhrál.
Pavel
Sedláček pak střídal různé spoluhráče a snažil se vystupovat, kde se dalo. Až
se v průběhu roku 1961 seznámil na poslechové party u Pavla Kratochvíla s ‚Poděbraďáky‘
Pete Kaplanem, který poslední ročník studia poděbradské fakulty radiotechniky
dokončoval v Praze, a Pavlem Chrastinou, který pobýval v Praze,
protože byl ze stejné školy právě vyloučen. Spojením Sedláčka s bývalým
Samuels Bandem se stabilizovalo hvězdné obsazení: Zpíval a na doprovodnou
kytaru hrál Pavel Sedláček. Na sólovou elektrickou kytaru hrál suverénně Pete
Kaplan. U kytary se objevoval i Ladislav Štaidl. Pavel Chrastina definitivně
odložil samuelovské violoncello a začal experimentovat s basovými
strunami, natahovanými na normální polodutou šestistrunnou kytaru se snímačem.
Struny z piana byly moc tvrdé a na kytaře nehrály. Otec Toma Chábery,
jednoho ze zvukařů, měl doma hodinářský soustruh. Do něho upnuli kytarovou
strunu, nad plamenem vyžíhali měděné dráty a pak je pomocí soustruhu na strunu
namotávali. Tím docílili basového tónu, který dobře zněl a ladil. Jediná chyba
byla, že struna vydržela sotva týden. Praskala. Bylo nutno namotat jich alespoň
po pěti do zásoby.
U
piana se střídali, podle toho, kdo měl čas, Miroslav Berka, Jaromír Klempíř a
Vladěna Bezděk. Podobně se u bicích střídali Jiří Doležal, Michal Brumlík, Jan
A. Pacák a Pavel Lébl. Na saxofon se již objevil Míla Růžek, který podobně jako
takřka všichni raní beatoví bubeníci začínal v dixielandu.
A
publikum? Šílelo k zbláznění. Ať to bylo na Jezerce, v Košířích, v sále
Merkur v Pařížské ulici nebo v kulturním středisku na nádraží
Praha-Střed. Pavel Sedláček vytvořil image hvězdy – kamaráda, idola mládeže
jako obyčejného kluka, který se nijak neliší od ostatních, nepovyšuje se, nemá
velký znělý hlas, ale dokáže strhnout rytmem, cítěním a frázováním.
Název EP Hi-Fi vymyslel Binny
Lanney. Vedle vysvětlení ‚Elektroakustický přenos‘ je možno za zkratky dosadit
i iniciály Elvise Presleyho, jehož repertoár Pavla Sedláčka nejvíce inspiroval.
Dalšími inspirátory byli zpěváci Conway Twitty nebo Eddie Cochran. K největším
hitům patřilo Tallahassee Lassie od Freddy Cannona. Velkým tahákem byl Chuck
Berry (Johnny B.Goode, Little Queenie...) a vlastně všechny v té době
známé rock‘n‘rolly a twisty.
Pavel
Sedláček byl, společně se Sputniky,
prvním, kdo začal používat a šířit výraz ‚big beat‘, který měl být neutrálním
synonymem k průšvihy opředenému a Amerikou příliš okatě vonícímu slovu
rock‘n‘roll. Později, konkrétně v červnové Melodii 1967 (s.147) termín ‚big
beat‘ společně s Jaromírem Tůmou ze stejného důvodu zavrhl, ale už bylo
pozdě. ‚Big beat‘ už natolik zakořenil v české mluvě, že je z něho
dnes dobrý český ‚bigbít‘.
Dosavadní
články o formacích Pavla Sedláčka shodně uvádějí, že název EP Hi-Fi vznikl až
přejmenováním Studijní skupiny big beatu. Ve skutečnosti tomu bylo naopak.
Nejprve EP Hi-Fi, působící při Klubu elektroakustiky. Pak Studijní skupina big
beatu, která působila především v OKD v Praze 10. A mezitím ještě řada
dalších krátkodobých názvů, jako třeba ČSM Šmukýřka, to když Binny sehnal
zkušebnu v klubovně na Šmukýřce v Praze 10.
Jeden
z opravdu památných koncertů se odehrál jednoho večera roku 1962 v kulturním
sále nádraží Praha-Střed (předtím a dnes opět Masarykovo nádraží). Vystřídalo
se zde snad na deset účinkujících hudebníků a bylo jako obvykle zcela
vyprodáno. Podnikavý Sedláček prý ještě pouštěl oknem za tři kačky poslední
nadšence. V báječné atmosféře pak skončily všechny židle brzy na hromadě
uprostřed místnosti. Sedláček přistoupil k mikrofonu a řekl, že nebude
pokračovat, pokud nebudou židle urovnány. A světe div se, ozval se strašný
rachot a za dvě minuty byly židle na svých místech! Světe nediv se, během další
písničky byly polámané židle opět na hromadě – ale snaha se cení.
Semafor signalizuje křižovatku
Pavel
Sedláček začal od roku 1960 studovat vysokou školu. Aby byl přijat, musel se stát na
čas dělníkem. Od září 1962 pak přijal lano do Semaforu, nejprve do Šesti žen
Jindřicha VIII a o rok později do pásma Zuzana není pro nikoho doma. Odsud
pochází i první původní hit, ztvárněný i v televizním klipu: Život je pes
od Šlitra a Suchého. Ve stejné době se také poznal s Evou Pilarovou, s níž
nazpíval milostný duet Hey Paula.
Nová
láska, divadlo, škola a kapela, to už se nedalo stíhat. Stranou šla kapela.
Osiřelí muzikanti Kaplan, Chrastina, Růžek, Berka a střídající se bubeníci se
samozřejmě neztratili. Koncem roku 1962 vpluli jako doprovodná skupina do
Karlínského kulturního kabaretu a asi od února 1963 začali vystupovat
samostatně v klubu Olympik pod manažerským vedením kontrabasisty Smetáka.
Ten je přejmenoval z Karkulky na Olympic a tím začala úplně nová kapitola
českého bigbítu.
V kabaretu
u Zábranských mezitím začala fungovat jiná Karkulka, založená Jiřím Brabcem. S ní
zase Sedláček účinkoval v Šimkově a Grossmannově Procesu s bigbeatovým
králem.
Příjmy Pavla Sedláčka vzrostly v roce 1963 natolik,
že to pěkně zamotalo hlavu úředníkům studijního oddělení fakulty, což dospělo
až k ultimatu – zpívání nebo škola. Pavlovo řešení bylo lišácké: přestup
na jinou školu.
Kriminál 15.2.-4.11.1965
Takový
‚drzý‘ student, který vydělává víc než oni a ještě k tomu rock‘n‘rollem,
mohl jít komunistickým státním úředníkům opravdu pěkně na nervy. Asi byl dost
sledován a navíc jim sám nahrál na smeč.
V roce 1964 se otevíraly možnosti zahraničních
zájezdů. Se Semaforem jel Sedláček do Holandska a západního Berlína. Vystupoval
pohostinně i s Mefistem. Strašně chtěl auto. Kdo by taky ve třiadvaceti v polovině
60.let nechtěl?
Peníze by se dohromady daly, ale v Mototechně byl
pořadník. Co takhle přivézt auto ze Západu?
Jediná šance byla sehnat přes
známé fiktivní darovací dopis příbuznému od někoho ze Západu, pak načerno
vyměnit peníze a převézt je na určené místo, a ...
Mladá fronta 26.5.1965:
„... hlavní obžalovaný Pavel
Sedláček způsobil našemu devizovému hospodářství škodu v částce téměř 53
tisíc korun. Nelegálním způsobem zakoupil například v Západním Berlíně
osobní vůz Fiat 1800 a
oklamal celní orgány. V této nekalé činnosti našel Sedláček pomoc u Evy
Pilarové a u své matky, která je rovněž obžalována ...“
Mladá fronta 27.5.1965:
„...ve středu odpoledne vynesl senát městského soudu
rozsudek nad Pavlem Sedláčkem, Evou Pilarovou a dalšími šesti obžalovanými ...
Pavel Sedláček byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců
nepodmíněně. Dále soud vyslovil propadnutí automobilu fiat 1800 a uložil nahradit
ústřední celní správě škodu 6429,- Kčs, způsobenou zkrácením celního poplatku
... přelíčení přineslo poučení všem, kteří žijí v iluzi, že populárním
umělcům je v naší společnosti vše pardonováno. Ale žádný úspěch nemůže být
omluvou pro jednání, které porušuje zákon ...“
STB se samozřejmě snažila případ
zpolitizovat. Kontakt se Svobodnou Evropou, převoz zakázané literatury a
dokonce mrtvé schránky, špionáž. Přes několikeré domovní prohlídky se
nepodařilo žádný důkaz nalézt. V odvolacím řízení museli naopak ještě tři
měsíce srazit, ale stejně. Důsledky byly zřetelné.
Ve stejné době se objevil na scéně
podobný typ ‚nastydlého chlapeckého tenora‘ Václav Neckář a zaplnil uvolněné
místo na pop scéně, podobně jako třeba Dalibor Janda po Jiřím Schelingerovi o
patnáct let později. Nabídky k angažmá se Sedláčkovi po propuštění
nehrnuly. Nakonec pomohlo Apollo Jiřího Štaidla.
Stručně, co bylo dál
V roce
1967 hrál Pavel Sedláček roli Prcka v muzikálu Gentlemani a s Ringo Čechem
se věnoval rock‘n‘rollovému revivalu v Rogers Bandu. Z bývalých
P67 (Netopil, Kozel, Jahn)
vytvořil v lednu 1968 skupinu Colour Images, zaměřenou na rhythm
& blues a, jak jinak, rock‘n‘rollový revival. O rok později pak vznikla
devítičlenná kapela Expression, se třemi dechy v duchu
Blood, Sweat and Tears. Zkusil to i na Bratislavské lyře s písničkou Kde
je ten bič. V první půli 70. let zpíval s poprockovou skupinou b (která se předtím jmenovala Beatings a
potom zase Renesance). Od začátku osmdesátých let spolupracoval se skupinou Gram. Po roce 1989 se skupina
přejmenovala na Cadillac a s tou vystupuje dodnes....do roku 2011 !
! ! Poslechněte si rozhovor, který dal Českému rozhlasu při příležitosti svých
sedmdesátých narozenin.
A dnes? Na začátku 80.let se
pan inženýr ještě vyučil kuchařem a číšníkem. A tak dnes řídí své tři podniky v centru
Prahy: RENO – snack bar s hernou, restauraci a kavárnu. Občas zaobchuduje
s akciemi na burze, občas něco postaví a potom prodá. A občas zpívá se
svou kapelou Cadillac, která se rozrostla na velký rock & rollový orchestr
s dechovou sekcí, ale jinak .... jezdí BMV.
Pavel Sedláček je nezapomenutelnou a
hlavně významnou postavou československého rock & rollu, beatu i rocku.
Nahrávky:
(patrně jediný dochovaný záznam EP Hi-Fi leží
potrhaný a pomačkaný v jednom šuplíku, a možná se ještě v jiném
šuplíku někdy najde záznam z nádraží Střed)
Tallahassee Lassie Český rozhlas DF 7862 č.4, 1963
Život je pes Big-beatová skupina divadla
Semafor, SP Su 1963
Hey Paula! (+ Eva Pilarová) Olympic, SP Su 1964
Hippy Hippy Shake/Young
Lovers (+ E.Pilarová), Skupina Pavla Sedláčka, SP Su
1965
Tečka skupina divadla
Apollo, SP Su 1966
Píseň mudrců (+ J.Štědroň,
M.Chladil) TOČR, Su 1966
What A Love, (+
Y.Přenosilová) Mefisto, SP Su 1966
Džbán (+ K.Kahovec) Flamengo, SP Su 1967
Penny Lane, Eleanor Rigby,
Kde tě mám hledat, Jahodí snům lahodí, R.Rokl
se skupinou, EP Su 1968
Cítil bych se líp/Flowers In
The Rain, Colour Images, SP 1968
Hádej / Keep Me Hangin‘ On, Colour Images, SP Su 1969
Mississippi
Song/I Love You More Than You‘ll Even Know, Expression, SP Su
1970
Kde je ten bič? Festivalový
orchestr J.Vobruby, SP Pan 1970
Záhon růží, Mlýn, Já teď
nevím, Mám jedno přátelství, Orchestr
R. Rokla, EP Pan 1972
Hurá, hurá, Fontána, SP Panton 1973
Loučení/Páže SP Su 1974
Míček Flíček/Nejkrásnější
dívka z celých Čech, SP Panton 1974
Ten první/Sestřenice z Rokytnice,
SP Panton 1975
Tváře mužů, Kamarád ze
starých desek, Příběh,
Kroky Z. Kalhouse, EP Pan 1976
P. Sedláček & Cadillac:
Rock and roll, Best I.A. 1993
samplery: Gentlemani, LP Su
1967; Night Club 68, LP
Artia 1969; E.F. Burian: Písničky a songy, LP Su 1977
Čtvrt století rock &
rollu 1980,
LP Su, různí interpreti
Za sedmerým mořem
30 let Rock & Rollu 19..,
Su, různí interpreti
Mr. Rock & Mr. Roll 2005,
Su, různí interpreti
Pavel Sedláček 2006,
Su
Články:
J. Černý: Elvis Presley,
Mladý svět 1964, č.6, str. 9
J. Pilka: recenze singlu Hey
Paula, Melodie 1964, č.8
J. Černý: Zpěváci bez
konzervatoře, Praha 1966, str. 125-126
J. Grossmann: Jak jsme hráli
komedie, Klub Olympik, prosinec 1966, str .2
P. Chrastina: Něco z historie
československého beatu, Klub Olympik, květen 1967, str. 8, červen 1967, str. 5
jč: Pavel Sedláček, portrét,
Hudba pro radost 1967, březen – duben, str. 17
P. Bartík: Sláva zašlá v kriminále,
Květy 1968, č.27, str. 44
V. Poštulka: Čtyři inženýři,
pátej Sedláček, Aktuality Melodie 1969, č.7, str. 1
M. Skalka: O Pavlu
Sedláčkovi, Melodie 1970, č.10, str. 295
F. Horáček: Mnohoslibné kompromisy
Pavla Sedláčka, Melodie 1975, č.2, str. 48
© by Aleš Opekar
Studijní skupina Big Beatu Pavla
Sedláčka
Pavel Sedláček se narodil 4. července 1941
v Praze. Amatérsky začal zpívat a
hrát na kytaru v roce 1957, kdy zvítězil v místní talentové soutěži. O
rok později, v roce 1957, založil svou první rock & rollovou skupinu.
Jenže tu hned po několika vystoupeních zakázali. No kdo asi? No přeci
komunistická vláda! Tak to bylo. Jenže nastupující rock & rollová generace
nebyla jen tak zničitelná. V roce 1959 vyhrál Pavel soutěž Hledáme mladé talenty v pražském
restaurantu Alfa. A založil další skupinu. Tentokrát to byla skupina s vyvrženci
z vysoké elektrotechniky v Poděbradech. Byli to EP HI-FI Boys. Tento
průkopnický soubor byl založen legendárními postavami: Pavlem Chrastinou a
Petrem Kaplanem, kteří přišli do Prahy, když byli vyhozeni z Vysoké školy
elektrotechnické v Poděbradech. Jan Křtitel Sýkora připomenul, že skupině
se říkalo ′Poděbraďáci′, protože tam, v Poděbradech, skončila první část
existence skupiny Samuels. Obsazení skupiny se měnilo koncert od koncertu. Za
ideální sestavu se považovalo seskupení :
Petr Kaplan – kytara, zpěv, Ladislav
Štaidl – rytmická kytara, Pavel Chrastina – baskytara, Míla Růžek –
tenorsaxofon, Miroslav Berka a nebo Jaromír Klempíř – piáno, Michal Brumlík a
nebo Jan Antonín Pacák – bicí a Pavel Sedláček – zpěv.
Později se skupina přejmenovala na
EP HI –FI. Tento název vymyslel zvukař skupiny Zbyněk Lán (alias Benny Lane),
měl evokovat špičkové provedení Elvise Presleyho, z jehož repertoáru
čerpal Pavel Sedláček.
Se spoluhráči a přáteli Petrem
Kaplanem a Pavlem Chrastinou pak postavil několik dalších formací. Ovšem
nejznámější byly EP Hi-FI Boys a Studijní skupina Big Beatu Pavla Sedláčka.
Sedláček prošel i skupinou Karkulka. Za jejího doprovodu vytvořil v Divadelním
klubu Olympik titulní roli v hudební komedii Šimka a Grossmanna Proces s bigbeatovým
králem. To bylo v roce 1963. V letech 1962 až 1964 byl hercem divadla
Semafor a vystupoval v divadelních hrách Šest žen a Zuzana není pro nikoho
doma.
První SP natočil v roce 1964 se
semaforskou písní Život je pes, která se stala pro Sedláčkovy vrstevníky
generační výpovědí. Tuto skladbu natočil 12. září 1963 ve studiu na Strahově.
Skupinu tvořili: Ladislav Štaidl kytara, Pavel Chrastina na baskytaru, Pavel
Sedláček na kytaru a Rudolf Rokl na varhany, bicí obsluhoval Jiří Kysilka. Tato nahrávka mu snad otevřela cestu z okruhu
rock & rollu do světa populární hudby. Ale tam se Sedláček nikdy natrvalo
neusídlil. Nějak mu to nešlo.
Přestal zakládat skupiny a přidával
se na jednorázová vystupování se skupinami. Jako host vystupoval s Olympicem.
Na desky se dostaly duety s Evou Pilarovou (Hey Paula) a s Yvonne Přenosilovou za doprovodu
Mefista (What A Love). S Mefistem natáčel v Kobylisích,
ve studiu Supraphonu 8. prosince 1964. v té době mělo Mefisto tuto
sestavu: Petr Kaplan – kytara, Karel Svoboda – piano, František Kopal –
saxophon, Pavel Fořt – kytara, Jiří Dospěl – baskytara, František Čech – bicí a
Miroslav Berka – piano.
Prvně začal spolupracovat s Apollem.
To bylo v roce 1966. potom zpíval ve Flamengu. Z té doby se zachovala
nahrávka na SP, kde zpívá Novákovu a Plickovu skladbu Džbán. Dostal se do Hudebního divadla v Karlíně,
kde ve hře Gentlemani hrál roli Prcka. To bylo v roce 1967.
Pak nastala doba rock &
rollového revivalu a Pavel Sedláček se stal členem Rogers Bandu. Tam se opět
setkal s Petrem Kaplanem. S Rogers Bandem vystoupil i na 1.
československé beatovém festivalu. Ale žádný výraznější úspěch se nedostavil.
Na festivalu zcela staří profíci propadli. Tam zabodovali jiní.
Znovu se pokoušel postavit vlastní
skupinu, ale nějak to nešlo. Do povědomí se zapsal nahrávkou převzaté skladby
Hippy Hippy Shake a Young Lovers. Tu si zazpíval zase s Evou Pilarovou.
Potom realizoval ve spolupráci s prvotřídním klavíristou Rudolfem Roklem a
jeho studiovou skupinou EP, na které nazpíval čtyři skladby Beatles v češtině
a zároveň v angličtině: Penny Lane, Eleanor Rigby, Got To Get You Into My
Life, Strawberry Fields Forever – česky
to bylo: Penny lane, Eleanor Rigby, Kde tě mám hledat, Jahodí snům lahodí. Nahrávky jasně ukázaly to nejhorší, co
mohlo být. Písničky byly zahrány studiovými hudebníky přesně podle not,
Sedláček se snažil, ale jeho angličtina!?! Hudba neměla odpich a uvolněnost
originálu a školní výslovnost Pavla byla strašná. Když si to po letech pustím,
tak se ani nesměji. Je to hrůza. A totéž bylo v české verzi. Jak zní
originál si můžete poslechnout : Strawberry Fields Forever – The Beatles. Zpívají Lennon a McCartney.
Do skupiny Colour
Images se postupně přelila kapela P-67. Na desky se dostaly skladby Cítil bych
se líp a Hádej. Natočili
pro Supraphon i převzaté skladby Flowers In The Rain a Keep Me Hangin´On. V Colour Images hrál mladičký
baskytarista Ondřej Soukup. Ten se později objevil ve skupině Pražský výběr. O
další rok později natočil se skupinou Expression skladby Mississippi Song a I Love You More Than You´ll Ever Know od
Al Coopera. Obsazení skupiny bylo: Pavel Sedláček zpěv, Lexa Čihař basová
kytara, Ladislav Zajíček bicí, Petr Dvořák klávesy, Pavel Růžička kytara, I.
Bejlek trumpeta a Ivan Burda saxofon a flétna.
Od začátku sedmdesátých let zač al Sedláček používat
ke svému doprovodu skupinu The Beatings, se kterou nahrával skladby, které snad
socialistický Československý rozhlas ani nevysílal a singly byly vydávány jen
ve velmi malých nákladech. The Beatings přejmenovali na Fontanu, ale to, co se
vdávalo na singlech za moc nestálo. To koncerty byly o něčem jinémPavel
Sedláček se tak vytrácel z povědomí posluchačů a nově nastupující generace
již o něm nevěděla nic. Jen milovníci rock & rollu o něm věděli stále.
Po roce 1989, po pádu komunismu se
Sedláček na stará kolena aktivizoval poněkud více a vystupuje celkem pravidelně
s rock & rollovou kapelou Cadillac. Vystupuje s ní ovšem jen po
Čechách v okolí Prahy.
Jenže stále platí „Rock & roll
Is Here To Stay!“ a i když má Pavel Sedláček podruhé pětatřicet, není to příliš poznat a proto se,
přátelé, držte rock & rollu !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
© by Prax51 a Prax67
Žádné komentáře:
Okomentovat