OPN (Ora pro Nobis)

OPN (Ora pro Nobis)

(1974 – s přestávkami snad do r. 1994)

Kořeny malostranského bandu OPN (Ora Pro Nobis – „oroduj za nás“) sahají až někam do roku 1974 na základní školu v Karmelitské ulici, kde se dal dohromady vlastně pouze kvůli závěrečnému školnímu večírku. Jeho zakladateli byli Jiří Michálek (ds) a Jiří Jelínek (bg, pouhá shoda jmen s kytaristou Expanze a Etc… - pozn. autora). Později se ke skupině připojili ještě Jaroslav Fensterer (g) a Ivan Procházka (voc). Fensterer také vymyslel název – inspirací mu byl nápis na soše svatého Václava na Karlově mostě.

Formace v následném období různě experimentovala a prakticky nevystupovala. Několikrát zkoušela i druhého kytaristu k Fenstererovi, ale nikdy to nebylo ono.  Důležitým momentem byl pro OPN v roce 1977 příchod mladičkého básníka a saxofonisty Jury Háska Krchovského. Ten navíc dokázal i skládat muziku, která se nesla v duchu ponurého plastikovského undergroundu. Jura tak společně s Fenstererem a za přispění i ostatních členů OPN vytvořil „první veřejně reprodukovatelný repertoár“.

V té době se mladé houně začaly scházet v košířské hospodě Klamovka, kde došlo k jejich tvůrčímu propojení s výtvarníkem a básníkem Milanem Vrabcem, vůdčí osobností výtvarného sdružení Hnutí Humbuk. Vrabec v tomto krátkém období vedle nejčastěji textujícího Háska (a také vedle Fensterera) dodal skupině několik básní, které zhudebnila. Bohužel spolupráce s talentovaném tvůrcem skončila záhy – v roce 1979 předčasně zemřel.

Svoji koncertní premiéru OPN absolvovali v roce 1978 v sále známé karlínské hospody U Zábranských. Na další vystoupení si však musela kapela počkat téměř celé dva roky – došlo k němu za přispění L. Zajíčka (Sekce mladé hudby) a Pepy Janíčka z Plastiků (zapůjčil aparaturu a koncert zvučil)  v roce 1980 na podzemní akci v hotelu „Stará zbrojnice“, kde se představili ještě Psí vojáci, Křik a punková Energie G.

V osmdesátém roce zůstávala sestava souboru stále konstantní, tedy: Michálek (ds), Jelínek (bg), Fensterer (g), Procházka (voc) a Hásek (sax). Tehdy vznikla asi nejpropracovanější kompozice kapely, nazvaná „Akvárium“ s depresivním textem i hudbou Jury Háska. Jeho verše tnou do živého masa jak harpuna, posuďte sami: „Vzhůru břichem proplouváme / akváriem života / hubou ryjem o dno světa / za sklem čeká potopa…“  a dále „Ryby, křičící ryby / naráží do stěn / skleněný klece / v světě, zaskleným světě / v strnulý tichý / hranatý řece…“ Skladba byla nejprve akusticky nazkoušena v šatně Michálkova zaměstnavatele – Elektropodniku a u Michálka doma zaznamenána. Bohužel se nedočkala veřejné produkce, neboť v následném období došlo v souboru k totálnímu personálnímu zemětřasu. Jako první odešli v jedenaosmdesátém Hásek (pod jménem J. H. Krchovský se stal renomovaným básníkem undergroundu) a Jelínek (hrál s různými pražskými partami, mj. krátký čas i s Omnibusem). Nahradili je baskytarista Martin John a známá postava z Klamovky, saxofonista Karel Malík (ex-Rumour Emise Group In Europe). John se ale u OPN dlouho neohřál – s kapelou absolvoval snad jediný koncert na Kosoři – a byl nahrazen basákem Jiřím Rösslerem. Skupina se pak nadále potácela, neboť nemohla dlouhou dobu najít zkušebnu. Což ovšem nebavilo příliš Malíka, který odešel (později se objevil v kapelách  Frou Frou, Babalet, Hudba Praha a Echt!). V potřebě nahradit saxofon se Procházka přesunul za klávesy a za mikrofon se postavil nový zpěvák Břetislav Slávek Ostřížek (ex-Křik).

OPN pak naštěstí zkušebnu sehnali – u Milana Burketa na Strahově „přímo pod nosem Kapkovi“, jak s oblibou dodávají členové souboru (A. Kapek byl nejvyšší pražský komunistický potentát – pozn. autora). Bohužel místnost to byla velice vlhká a nástroje se tak dost ničily. Nakonec se skupina přesunula k přátelům, kteří žili na statku v Zličíně.

Tam bylo v roce 1983 zároveň nahráno první demo OPN, které se sice nevyznačuje nějakou přílišnou technickou kvalitou, ale k rozehrání na další pásky a následné rozšíření mezi přátele a známé to stačilo. Kytarista Jaroslav Fensterer pak na jaře 1984 odešel do Topolovy skupiny Psí vojáci, ale hrál souběžně i s OPN. Ve stejné době pak Rösslera u „čtyř drátů“ vystřídal baskytarista Dan Větrovský.

Kapela OPN byla velmi spřízněná se soubory, v nichž působili bratří Topolové, tedy Národní Třídou a Psími Vojáky, přičemž hlavní roli na této společné notě měla samozřejmě hospoda Klamovka.  Pokud se tedy podařilo zorganizovat nějaké podzemní vystoupení, většinou všechny tři party hrály společně. Kuriózní akcí byl například koncert v Opavském dívčím gymnasiu. V roce 1985 se konalo další společné vystoupení v Kosoři, následně po průšvihovém koncertě Nico na Opatově. Na Dobešce si zase zahráli jen OPN s Národní třídou. V té době už bylo s trochou štěstí možné vylézt z undergroundu a vystoupit na nějaké, řekněme oficiální akci. Ve druhé polovině 80. let formace OPN zkoušela u svého kamaráda „Ferdy“ Matouška v Černošicích a odehrála několik dalších koncertů např. s Egyptem právě v Černošicích, ve Velké Chuchli, objevila se i na dvou koncertech poblíž Plzně. A samozřejmě i na  přehlídkách v KD Opatov, které dramaturgicky řídil Vojtěch Lindaur. Hudební publicistka Jana Šeblová o OPN píše v Melodii (1988, zkráceno) že „…je na nich znát značný vliv undergroundu a světové alternativní scény… Jejich hudba je kombinací protikladů – pochmurnosti i razantní exprese, zklidněné monotónnosti i obnažené iracionální úzkosti.“ .

Ke kapele se na konci 80. let vrátil původní baskytarista Jiří Jelínek (ex-Omnibus), jenž vystřídal Větrovského (ten to pak zkoušel pár měsíců v Malíkově souboru Echt!). A v této, téměř staronové sestavě, vstoupila skupina OPN i do devadesátých let. Občas koncertovala, občas se stahovala do ústraní. Někdy v polovině dekády pak začali hrát Michálek a Jelínek v pub rockovém Echtu a o OPN se přestalo mluvit úplně. I když poslední zprávy z období po milleniu naznačují, že opět hraje. Kdo ví? 

Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):

Audio:

OPN: „Live ´80“ (1980, reedice na CD, 2005, Guerilla Records)
OPN: „Demo ´83“ (1983)
OPN: v dalším průběhu 80. let skupina natočila asi 7 nepojmenovaných demosnímků.

Hudební archiv

© by PhDr. Aleš Opekar