Jaromír Oto Lőffler

Jaromír  Oto Lőffler

Refugees, Teenagers,

            Kde je ten zpěvák, který tak perfektně zpíval Mustang sally? Kam se ztratil ten hlas s obrovským napětím, který zpíval Ve jménu vzpomínek?

           

Jaromír Lőffler byl zpěvák par excelance, který v Ostravě se skupinou Flamingo a nebo Ostravským rozhlasovým orchestrem zpíval rhythm & blues a soul a taky pop music. Ale nebyla to jen taková obyčejná popina - i po tolika letech (když nyní píšu je rok 2009) se dají skladby poslouchat, aniž by posluchači mladších ročníků byli schopni určit datum nahrávky (…si troufám odhadnout)...... a to uplynulo od natočení  skladeb čtyřicet jedna let!

            Jaromír Lőffler ale začínal jako zpěvák v Olomouci, ne v Ostravě.

Dostál-Gőbel-Pogoda a spol.

            Na počátku příběhu je studentské divadélko Skumafka, tedy Skupina malých forem kabaretu. O jeho zrod se v roce 1963 zasloužili kamarádi Pavel Dostál (šéf a autor, pomoha letech ministr kultury, když komunisti zkrachovali na konci roku 1989), Jaroslav Gőbel, Richard Pogoda a René Gabzdyl. Divadélko ovšem muselo mít samozřejmě svou hudební skupinu, která obstarává scénickou hudbu a doprovod divadelních písniček. Skupina se dala dohromady a sešli se v ní kytarista Jozef Karpaty, pianista Jaroslav Vraštil, altsaxofonista a klarinetista Bohumil Budík, kontrabasista Zdeněk Prachař a bubeník Zdeněk Křivák.

            Na podzim přijel do Olomouce studovat medicínu Petr Fiedler z Nového Jičína. Už ve vlaku se při cestě na bramborovou brigádu seznámil se svým budoucím spolužákem  Zdeňkem Prachařem a nad kytarami pak upekli Fiedlerův nástup do Skumafky.

            Fiedler se v kapele Skumafky brzy rychle zabydlel a brzy si spoluhráče zorganizoval podle svých představ. Po několika měsících hudebníci usoudili, že je jim divadelní tvorba poněkud  těsná (připomeňme si podobnou situaci s pražskými Sputniky, s Bodláky v divadélku Origo v Uherském Hradišti nebo s rodícím se Vulkánem v brněnském Divadle bez tradic) a osamostatnili se pod jménem Teenagers.

Teenagers

            Teenagers byla skupina sehraných spoluhráčů. Teenagers se velmi úspěšně uvedli na 1. koncertu bigbeatových skupin v Okresním kulturním domě 1. 4. 1964. Kromě Teenagers zde hrály ještě skupiny Refuges a Manuet.

            Po přehlídce nastaly velké přesuny, neboť Teenagers vyzobaly nejlepší hudebníky z konkurenčních skupin, které pak následkem toho zanikly. V Teenagers se ustálilo obsazení: Jaromír Lőffler zvaný Baterka, z Refuges – zpěv, Jaroslav „Játra“ Vraštil – klavír, Petr „Fíďa“ Fiedler – sólová kytara, foukací harmonika a zpěv, Jozef „Pepíno či Bandaska“ Karpaty – doprovodná kytara, Zdeněk „Blond“ Prachař – kontrabas a později baskytara, Theodor Prima z big beatu Menuet – bicí.

            Vraštil, Prachař, Karpaty (banjo) hráli i v Olomouckém dixielandu, odkud v polovině následujícího roku přitáhli do Teenagers nového bubeníka. Vladimír Grunt, přezdívaný Break, zásadně odmítal jednoduché hraní. Stal se jedním z těch, kteří do aranžmá skupiny, zanášeli jazzové prvky. Dixieland zavrhli, jakmile slyšeli Manfreda Manna. Hudební materiál Teenagers představoval nesourodý mix, složený z převzatých skladeb od Little Richarda po Shadows, od Beatles po Rolling Stones, od Ray Charlese po Animals. Nejdůležitější pro krystalizaci pozdějšího vyhraněného stylu byl odpor k otrockému kopírování předloh. Hudebníkům stačilo nahodit základní téma, na které pak improvizovali. Skladby tak dostávaly osobitý ráz, daný improvizačními schopnostmi jednotlivých hráčů.

NDR

            Teenagers hráli na všech možných studentských akcích, jaké se nabízely: večírky, kolejní kluby i taneční akce v okolí Olomouce. V roce 1965 se dostali dokonce na svůj první zahraniční zájezd do Německé demokratické republiky. Na olomoucké lékařské fakultě studovali totiž i hoši z DDR a dva z nich zprostředkovali účinkování ve městě Nordhausen, nedaleko Halle. Měli hrát ve zdejší vinárně, postavené ve stylu botanické zahrady (palmy, jezírky, liány ¼).

            Bydleli v domku rodičů jednoho ze studentů, pouze Baterka (Lőffler) si našel starší dámu, která se o něj postarala se vším všudy. Pro místní obyvatele byli nevídanou atrakcí – v NDR  byl big beat zcela zakázán. Kromě hraní ve vinárně skupina koncertovala ve městě i v okolí, v kinosálech, kulturních domech a jednou i na velitelství ruské posádky, což kupodivu prošlo bez průšvihů. Zázračný big beat si přijížděli poslechnout až z dalekého Berlína a olomoučtí Teenagers získali zástupy německých fanynek.

Mezinárodní tábory

            Ještě zajímavější zahraniční kontakty Teenagers získávali na letních mezinárodních táborech mládeže v Oravském Podzámku v roce 1965 a 1966 (a později již jako Bluesmen na dalších místech).

            Komunisti sem sváželi mládež z celého světa, i ze západní strany železné opony. Skupina se zde dostávala ke slušnému zdroji nahrávek svých vzorů. Cizinci si sebou vozili oblíbené desky a také magnetofonové pásky, takže nebyl problém si je vypůjčit a nahrát, nechat si opsat anglické texty a podobně. Pobyt na táboře se změnil v permanentní dvouměsíční zkoušku a přehrávky před zasvěceným  zahraničním publikem. Nově získané skladby mohli hned nacvičit, vzápětí odehrát, vyzkoušet si bezprostřední reakce publika a korigovat chyby.

Dex

            V roce 1966 vznikl v prostorách Domu armády v Olomouci klub pro mladé. Jeho organizaci si vzali na starost lidé známí ze Skumafky: Gőbel, Dostál, Pogoda. Stavěli jej všichni zájemci svépomocí a slavnostního otevření se dočkal 1. října.

Oficiální název zněl Divadlo Experimentů. Pro všechny to byl ale DEX se svou přitažlivou asociací na dexfermethrazin. To byl tehdy populární speed, původně lék národního podniku SPOFA Hlohovec. Anorektikum k omezení chuti k jídlu a tedy k hubnutí. Měl ovšem vedlejší psychostimulační vedlejší účinky, tj. působil  dráždivě na centrální nervovou soustavu a odstraňoval únavu, zvyšovala motorickou a psychickou výkonnost, působil euforizačně. Tehdejší mladý člověk byl tedy hubený s rozšířenými zornicemi a v euforické náladě.

            DEX byl pro Teenagers domovským klubem. Měli tu zkušebnu, pravidelně zde hráli, především k tanci.

Honorář za vystoupení se pohyboval hluboko pod 100 Kčs za osobu, ale jelikož byla návštěvnost vysoká, zbývající peníze přispívaly na provoz klubu a na méně atraktivní, ale důležité hosty, zvané do DEXu z celé republiky

            Úzké styky byly pěstovány především s ostravskými soubory z Divadla pod okapem a Waterloo, a také s hudebníky z Flaminga. Jezdili sem jazzmeni jako Karel Velebný nebo Laco Deczi. Své recitály zde měli Pergner, Kovářík, Hegerová. Spisovatel Škvorecký tu četl povídky (v roce 1968 byl zvolen králem olomouckého Majálesu) ¼

Bluesmen

            Rok 1966 přinesl vedle DEXu ještě další významné změny: Zdeněk Prachař odešel od baskytary, ale nadále zůstal u skupiny jako manažer. Na baskytaru nastoupil Zdeněk „Žamárk“ Kramář.

            Změnu názvu kapely vyvolalo stárnutí hudebníků. Narodili se v letech 1945 – 46, a tak v po polovině 60. let už přestali být teenagery. Starý název přestal platit. Nejprve si chtěli začít říkat Twens. Tenhle název se ale neujal a asi po týdnu přišel Karpaty, inspirovaný bratislavskými Beatmeny, s novým názvem Bluesmen.

            Skupinu občas obohatila dechová sekce s trubkou Gruntova dřívějšího spoluhráče Jiřího Neradílka, s trombonem Václava Kumra a saxofonem Jana Mikudy. Pro běžné hraní na tancovačkách i z úsporných důvodů ale většinou dechy nahradil Vraštil na varhany. Styl kapely osciloval mezi jazzem, rhythm & blues a soulem.

            Toto všechno je stejné s historií skupiny Bluesmen. Jaromír Lőffler patřil k té starší generaci, která skončila maturitou střední školu a většinou odešla studovat na nadstavby a vysoké školy. Jarda Lőffler odešel v roce 1966 studovat do Prahy středoškolskou nadstavbu Ekonomika veřejného stravování. To proto, aby co nejvíce oddálil případný nástup na vojnu.

Flamingo

            V Praze           Lőffler začal vystupovat se skupinou bratří Gondolánů. Dál ale jezdil domů do Olomouce a občas si zazpíval s Bluesmeny v Dexu. Lőffler ale nebyl jen zpěvák. Jako kytarista sice byl žádnou hvězdou, ale hrál ještě na klávesy a taky na trubku.

            Při jednom z vystoupení si Lőfflera všiml šéf  ostravského Flaminga Richard Kovalčík a pozval jej k hostování do Ostravy. Richard Kovalčík musel být neuvěřitelně nadšen, když slyšel ten ryzí soulový hlas. To byla pro Jaromíra doba pendlování mezi Prahou, Olomoucí a Ostravou. U Kovalčíka Jaromír po nahrávání či vystoupení bydlel.

            Neznám, jako pamětníci, nahrávky Bluesmenů z Olomouce s Lőfflerem v klubu či někde jinde. Lőffler nemá černý hlas, jako třeba Michal Prokop. Svým přirozeným talentem a zároveň ale i svou přirozenou barvou hlasu a texty, které napsal buď Vladimír Čort a nebo on sám, se přiřadil mezi hvězdy ostravského soulového a rhythm & bluesového nebe.

            S Flamingem Lőffler natočil několik skladeb. Byly to Já loď ti dám, Ikony, Dům hrůzy a Stvoř ženu z mých přání. Co zpíval na koncertech nevím. Ale i to, co je na singlech, je po letech fantastické.

            Jenže každý v Ostravě spolupracoval s Ostravským rozhlasovým orchestrem. Lőffler nebyl výjimkou. S ORO natočil skladby Mustang Sally, Ve jménu vzpomínek, Říkej to víckrát, Já tě zaklínám    a Tip,tip, tip. Pamatuji si, že jako mladý kluk jsem si pozpívával Tip Tip Tíííp Tip. To mi mohlo být tak patnáct. Vzhledem k mému věku se mi to nechce počítat  a „rakev zatloukat“.  Navíc tyto nahrávky, a vlastně nahrávky všech ostravských kapel, do rozhlasu cpal a rval Ing. Josef Huslík. To byla taky jedna dobrá bluesová duše, na kterou se trochu pozapomíná.

Konec

            Na konci srpna roku 1968 vtrhli do Československa vojska Rusáků, Poláků, Maďarů, Bulharů a východních Němců, aby nás zachránili před „imperialistickou propagandou a socialismem s lidskou tváří“.  V roce 1968 už bylo cítit, že se liberálnější situace v republice začíná opět měnit na tuhý komunistický režim. Nové vedení ostravského rozhlasu vydalo příkazy: „Žádná černá nebo americká hudba, bude se hrát česky a folklor, jinak budete mít problémy!“ Po roce 1968 Jaromír Lőffler emigruje z republiky směrem do Švýcarska.

            Na mnoho let se nad ním zavřela hudební hladina v Československé socialistické republice. Zmínku o něm nenajdete nikde. Jenže Lőffler byl velmi schopný  a cílevědomý mladý muž. Když se dostal, jako emigrant do Švýcarska „... se o své štěstí rval...“

            Tady je citace o tom, co ve Švýcarsku dělal: „Nejdříve jsem pracoval v továrně,

pak jsem začal studovat - ekonomiku, germanistiku a publicistiku. Získal jsem doktorát (Doktora magna com laude). Začal jsem pracovat u největších novin v Zurichu v Tages-Anzeiger, pak následovalo Schweizer Illustrierte a teď jsem už skoro dvacet let šéfredaktorem Marketing & Kommunikation.“

            Po roce 1989 občas přijíždí ze Švýcarska do Olomouce, aby si zazpíval s Bluesmeny a nebo se zúčastní  turné Marie Rottrové.

A ještě poznámka k albu, které je v příloze hudebního archivu. Asi v roce 2006 vydali pamětníci, přátelé a asi muzikanti či zvukaři všechny nahrávky Jaromíra Lőfflera, které se zachovaly. Že něco takového existuje jsem viděl na pořadu Jiřího Černého ve Zlíně. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem nahrávky někde sehnal. 

Po roce 1989 se Jaromír začal vracet do Československa a nakonec zde natočil několik alb. nahrával s ním Emil Viklický. 

Alba si můžete koupit na supraphoneline.cz:              https://www.supraphonline.cz/umelec/10650-jaromir-loffler

Diskografie na Discogs:     https://www.discogs.com/artist/1697318-Jarom%C3%ADr-L%C3%B6ffler

 

2018

Prax⁵⁹⁺⁶³

Hudební archiv